24.02.2016
Dne 22.2.2016 je krásné únorové pondělí. Poprvé se chystám na první delší výlet za ptactvem. Cílená lokalita zní jasně, jedeme na Moravu! A to především z důvodu spatření jedné z největších ptačích rarit na území naší republiky. V lomu u obce Klentnice (okr. Břeclav) totiž zimuje poklad skalních útesů - zedníček skalní (Tichodroma muraria). Nejedu ale sám, posádku tvoří pět nadšenců - Jarda Vaněk, Aleš Regner, Lojza Holub, Jirka Rohlena a já. Scházíme se ve vražedný čas ve 4 hod. ráno v Jaroměři. Cestou nabíráme Lojzu a míříme vstříc dobrodružství. Cesta je dlouhá, ale díky obsáhlým diskusím nám celkem ubíhá. Kousek od cíle dorážíme již za svítání. Než ale dorazíme přímo do lomu, dáváme si několik dostaveníček na zajímavých lokalitách po cestě kolem.
Kolem Pohořelic hledáme hejno hus. Po chvilkovém pátrání se nám ukazují na zoraném poli. Najíždíme na polní cestu a hledáme nejvhodnější místo. Daří se nám dostat na vzdálenost cca 100 metrů a svými dalekohledy hledáme výskyt nějaké "raritky". Po chvilkové debatě se shodujeme, že obrovské hejno čítá zhruba 10 000 kusů, většinou hus běločelých. Mezi nimi i několik desítek hus polních. Tajně doufáme, že mezi husími krky spatříme třeba nějakého zástupce bernešky nebo vzácnou husu malou. Na takovou dálku však nedokážeme nic pořádně rozlišit. Najednou se hejno zvedlo a popoletělo o kus dál. Aleš pak opět brousí svým zrakem a najednou zdá se, že spatří onu husu malou. Chvíli ji pozorujeme, ale nemůžeme to s naprostou jistotou potvrdit. Zkusíme tedy nasednout zpět do auta a popojet k lepší pozorovatelně. Stavíme na kraji silnice a tasíme techniku. Husu ale už nevidíme a tak nám nezbývá nic jiného, než jen zamáčknout slzu a doufat, že jsme se předtím nemýlili. Zastavuje u nás i jeden zdejší ornitolog, který nám náš nález ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Poradil nám však kam na husy velké. To jsme ale z časových důvodů zamítli a pokračovali dál.
(početné hejno hus běločelých - foto J. Vaněk)
Po chvilkovém hledání Starého rybníku ale otáčíme kola k vodní nádrži Nové Mlýny. Tam zakotvíme na odpočívadle na dělící hrázi mezi horní a prostřední nádrží. Hned nás zaujmulo početné hejno vrubozobých. Tam kromě několika desítek kachen divokých a lysek černých vidíme i poláky chocholačky, kterých tu byla drtivá většina. Jenže mezi nimi spatříme i poláky kaholky (5 - 3M a 2F) a poláky velké. O kousek dál se nám ukazují i morčáci bílí (min 17) a volavky bílé (min 10). Na druhé straně silnice s výhledem na kostelíček na ostrově opět zkoumáme husy, které přilétly z polí. Nic mimořádného však nevidíme ani teď. Jen desítky, možná stovky kormoránů velkých.
(poláci kaholky a chocholačky - foto J. Vaněk)
Nasedáme do našeho korábu a konečně míříme do lomu. Stavíme u provizorního parkoviště na kraji silnice a nadšeni jdeme vstříc šedo-červenému zedníčkovi. Dorážíme na místo činu a hledáme očima po skále, zedníček sklaní však nikde. Kromě nás přilákal i fotografa z birdphoto.cz a neznámého muže/horolezce. Po asi 10ti minutách je tu! V celé své kráse se nám ukazuje v tom nejlepším světle. Šplhá a skáče sem a tam, popelí se a loví své oběti v podobě much a pavouků. Je vidět, že je v dobré kondici a že zde nestrádá. Míříme na něj svými foťáky a pořizujeme desítky fotek. Dokážeme ho pozorovat skoro půlhodinu. Na chvilku nás znervózní kroužící krahujec obecný nad lomem a doufáme, že si zedníčka nebude chtít dát k obědu. Nakonec se s ním loučíme a odcházíme zpět k autu, abychom mohli pokračovat v našem tripu.
(zedníček skalní u Klentnice - foto J. Vaněk)
Přijíždíme do Mikulova, kde se krátce občerstvujeme a pak se řítíme dál na další lokalitu - rybník Nesyt. Zastavujeme se na jedné ze tří krásných pozorovatelen a prohledáváme hladinu. Je tu podstav vody a tak se nám před očima rozprostírá krásná mokřadní rovina. Žádný z bahňáků nás ale nenavštíví. Mé srdce však zaplesalo i tak, v dáli se totiž ve vodě rochní slušný počet husic liščích (25) a nad nimi létá zhruba 75 čejek chocholatých. Husice je tak můj v pořadí 5. zcela nový druh za dnešek a to nejsme ještě z daleka u konce. Na Nesytu se příliš dlouho nezdržujeme. Je to možná proto, že se s náma o pozorovatelnu dělí i dva místní domorodci, kteří nešetří vodkou a tabákem. Naše přítomnost jim sice nevadí, ale my z toho příliš nadšeni nejsme a tak neztrácíme čas a jedeme dál.
Vracíme se o kus zpět a nacházíme konečně i Starý rybník. S příslibem vzácného druhu projíždíme polňačkou a zastavujeme u hráze. Jenže kromě několika racků chechtavých, hus velkých a volavek popelavých nás ze židle nezvedá nic. Snad jen kroužící párek orlů mořských. Dáváme sváču a odjíždíme. Chvíli bloudíme kolem rybárny až se nakonec napojíme na hlavní silnici a míříme nejspíš k poslednímu místu výpravy - na Hodonínsko. To je od nás vzdáleno zhruba 60 km.
Kola naší octávky se zastavují na břehu Jarohněvického rybníka. Vytahujeme stativáky a zkoumáme hejno hus na druhé straně vodní plochy. Všímáme si morčáků velkých, zrzohlávek rudozobých (další nový druh pro mě), kormoránů velkých a labutí velkých. Pak ale přichází černej Petr na naší výpravě. A to když spadne na beton Jardův stativák. Snažíme se ho dát do kupy, ale stativák je silně proti. Pravděpodobně se vylomil jen závit a optika přežila. Jarda ho nakrátko sešteluje a vypadá to nadějně. Po této nehodě ale přichází zasloužená odměna. V hejnu hus je totiž jedinec, kvůli kterému jsme tuto zajížďku vymyslely. Je tam berneška tmavá. Druh, který je i pro takového ostříleného ornitologa Jardu Vaňka zcela novým druhem pro Česko. Po několika minutách se však k naší smůle hejno zvedá a letí daleko do polí. Na nic nečekáme a vyrážíme za ním. Husy naštěstí sedly na pole jen několik málo stovek metrů od rybníka, přesněji na pole u obce Svatobořice-Mistřín. Parkujeme a míříme k nim. Konečně je vzdálenost mezi námi příjemná a tak si bernešku prohlížíme skoro jako "na dlani". Hejno asi 2 000 hus opět v převaze ovládají husy běločelé. Jejich klid narušuje sem tam nějaká vrána obecná šedá nebo dravci motající se kolem. Např. moták pilich nebo krahujec obecný. Pořizujeme dokumentační fotky a střídavě koukáme i přes cestu na druhé pole, kde ve velké louži plavou lysky černé, labutě velké, husy velké a brodí se čejky chocholaté. Krásné moravské safari. Náš úžasný zážitek jen svírá pomalu zapadající Slunce. Balíme a jedeme domů.
Nakonec však ještě zvolíme jednu oblast, která je cestou. Jsou jimi mutěnické rybníky pověstné výskytem vzácných racků. To se nám ale bohužel nepotvrzuje. Ručičky na hodinách se už blíží k půl šesté a Slunce se již schovává za stromy. Na rybníkách však vidíme několik potápek roháč, husy, poláky, páreček strnadů rákosních a celkem hlučné hejno špačků obecných, které odhadujeme dle střízlivého úsudku na cca 1 000 ks. To už se ale opět mačkáme do auta a psychicky i fyzicky připravujeme na dlouhou cestu domů. Slečna v GPSce nás tahá centrem Brna, načež rezignujeme a propadáme vlastním cestovatelským intuicím za pomoci dopravního značení. Dálnice, silnice, benzínka a jsme doma. Tachometr ukazuje téměř 650 najetých km. Lojza se dostává domů přesně v 21 hod. My o pár minut dýl, příjemný čas :)
Nutno ještě podotknout, že se nám neskutečně dobře vydařilo počasí. Celodenní azuro narušilo jen nepodstatné množství mráčků, teploměr ukazoval 17 stupňů po celý den, slabý nebo vůbec žádný vítr - no prostě sen každého birdwatchera. No řekněte sami, chodit v únoru celej den jen v mikině? K nezaplacení :)
(západ Slunce u Mutěnic - foto J. Vaněk)