Než se pustíme do výroby ptačí budky, položíme si asi nejdříve otázku, jak by měla být taková budka velká. Abychom Vám toto rozhodování trochu ulehčili, řekneme si dnes, jak to s takovou velikostí budek je.

 

U každé budky jsou nejdůležitějšími parametry velikost a tvar vletového otvoru a vnitřní rozměry hnízdní dutiny (rozměry dna a hloubka dutiny). Na základě těchto parametrů, můžeme poté rozlišit šest základních typů budek.

 

Budka pro hohola severního s vletovým otvorem o průměru 12 cm. - Foto: Halina AdámkováVelikost vletového otvoru je jedním z nejdůležitějších parametrů, které musíme zohlednit při výrobě budek. Určuje totiž jakému okruhu druhů bude budka určena a zároveň znemožňuje obsazení budky většími a často i konkurenčně silnějšími druhy (např. sýkora modřinka bývá často vypuzena sýkorou koňadrou). Nejčastější je používání budek s vletovým otvorem o průměru 28, 34 a 45 mm, ale pro větší druhy ptáků se používají i otvory 65, 85 i 120 mm. 

 

Důležitý je ale i tvar vletového otvoru. Kromě nejčastěji používaných kruhových otvorů je možné použít tvar čtvercový nebo oválný. Zejména oválný tvar je často doporučován pro rehka zahradního a lejsky (l. bělokrký a l. černohlavý), ale vyhovuje i většině sýkor. Většina druhů (snad kromě modřinky) nechce totiž prolézat těsným kruhovým otvorem, raději pohodlně proklouznou dostatečně velkým otvorem oválného tvaru, často se v něm při výletu i zastaví a rozhlédnou. V takových budkách místo kruhového či čtvercového otvoru o šířce 34 mm raději použijeme spíše oválný otvor o rozměrech 30 x 45 - 50 mm.

 

Zcela specifickou skupinou budek jsou tzv. polobudky. Zde vletový otvor zaujímá větší část přední stěny (nejčastěji 1/4 nebo 1/2, ale někdy i 90 %). Polobudky jsou určeny pro druhy hnízdící přirozeně v polootevřených dutinách (polodutinách) - jde např. o rehka domácího, konipase bílého a horského, lejska šedého, skorce vodního, poštolku obecnou a mnoho dalších druhů. Vzhledem k velkým odlišnostem polobudek a řadě různým typům se touto problematikou budeme zabývat ve zvláštním díle našeho seriálu.

 

Mladé sýkory koňadry v hnízdě. - Foto: Halina AdámkováChceme-li, aby došlo ke zdárnému vyvedení mláďat, musí být hnízdní dutina (tj. vnitřní rozměry budky) dostatečně prostorná, a to i pro dospívající mláďata. Jako minimum pro běžné druhy sýkor se uvádí 12 x 12 cm, optimum je však o něco větší - 13 x 14 cm. V málo prostorné dutině se mláďata vzájemně utiskují, za horkých dnů se dusí a hynou. Naopak za deštivého počasí seskakují promáčení rodiče v úzkém prostoru na stěsnaná mláďata, místo na okraj hnízda, mláďata pak provlhnou, prokřehnou a uhynou. Dostatečně velký prostor je důležitý i pro správný vývin peří, zejména letek, což je důležitý faktor pro přežívání mláďat po opuštění hnízda. 

 

Významná je i hloubka hnízdní dutiny, zejména pak vzdálenost dna od vletového otvoru. Platí totiž, že čím je budka hlubší, tím jsou hnízdící ptáci a jejich mláďata ve větším bezpečí před predátory (hlavně kunou a kočkou), ty totiž často strkají tlapku do vletového otvoru a snaží se zachytit mláďata, ev. i staré hnízdící ptáky. Minimální doporučená hloubka hnízdní dutiny je 20 cm, raději však ale o pár cm více.

 

Aby situace s rozměry ptačích budek nebyla příliš složitá, můžeme si je rozdělit do několika základních typů, které by měli vyhovovat většině dutinových druhů ptáků.

 

Typ A - Pro modřinku (malý sýkorník): je určen pro malé druhy sýkor, tj. modřinku, uhelníčka a parukářku. Tyto druhy mohou sice zahnízdit, a často také zahnízdí, v budkách s větším vletovým otvorem, ale jsou zbytečně vystaveny konkurenci ze strany sýkory koňadry, která pak v boji o hnízdní dutiny většinou vítězí.

 

Typ B - Pro koňadru (velký sýkorník): je určen pro velké druhy sýkor, tj. koňadru, s. lužní a s. babku. Osídlují ji však i další druhy sýkor, oba lejsci (černohlavý i bělokrký), rehek zahradní, brhlík lesní, oba druhy vrabců, krutihlav obecný aj.

 

Typ C - Pro lejska (lejskovník): jde vlastně upravený sýkorník, více uzpůsobený potřebám lejsků, brhlíků a rehků zahradních. Liší se zejména oválným tvarem vletového otvoru a většími rozměry hnízdní dutiny

 

Typ D - Pro špačka (špačník): budka určená pro špačka obecného, avšak využívaná i dalšími druhy ptáků - větší druhy sýkor, brhlík, strakapoudi, krutihlav, lejsci, rehek zahradní aj.

 

Typ E - Pro kavku: určena především pro kavku obecnou, ale i dudka chocholatého či mandelíka hajního (i když tento druh u nás už v podstatě vymizel). Může být osídlena i žlunou šedou či zelenou nebo některým ze strakapoudů, posledně jmenované druhy si však raději budují vlastní dutiny a budky osídlují jen velmi zřídka.

 

Typ F - Pro doupňáka: určena nejčastěji pro holuba doupňáka, ale i hohola severního či poštolku., může zde zahnízdit i kavka nebo některé druhy sov.

 

Pro úplnost ještě dodejme, že kromě těchto "UNIVERZÁLNÍCH" typů ptačích budek, známe i "SPECIÁLNÍ" typy, které jsou svými rozměry, konstrukcí a jinými parametry určeny pro konkrétní ptačí druhy. Tyto budky používáme především pro druhy, jejichž nároky na umístění hnízda jsou natolik specifické, že univerzální budky jim nevyhovují - jde např. o šoupálky, rorýse, některé sovy (sýčka obecného, sovu pálenou). Těmto typům budeme v budoucnu věnovat zvláštní pozornost.

Budky vyvěšujeme na vhodná místa a dbáme při tom také na bezpečnost hnízdících ptáků. Nyní si proto přiblížíme kdy a kam je nejvhodnější budku vyvěsit. Po skončení každé hnízdní sezóny je potřeba všechny budky obejít, vyčistit a zkontrolovat jejich technický stav, popřípadě odstranit závady.

 

Termín vyvěšování: Nejvhodnějším obdobím pro vyvěšování budek je jednoznačně podzim. Budky stihnou do jara takzvaně „opršet“ a alespoň částečně splynout s okolím. Navíc druhy u nás zimující (např. sýkory či šoupálci) si vyhlížejí svou hnízdní dutinu už od podzimu a budky vyvěšené na jaře mohou ignorovat. Vyvěšování v období předjaří a časného jara je vhodné zejména pro druhy, které se vracejí ze zimovišť. Pozdějším vyvěšením těmto druhům zajistíme, že na ně nějaká volná dutina zbude. Budky pro některé druhy se dokonce vyvěšují až v době, kdy se tento druh na lokalitě už ozývá (např. krutihlavi).

 

Vhodný biotop: Budky má smysl vyvěšovat pouze v biotopech, kde chybí dostatek vhodných přirozených dutin, tj. v místech, kde jsou v převaze mladé a zdravé stromy. Takovými biotopy jsou např. kulturní hospodářské lesy, zahrady, parky, intenzivně obhospodařované sady, mladá stromořadí. Tam, kde je nabídka přirozených dutin dostačující, sice vyvěšením budek ptákům neuškodíme, ale ani moc nepomůžeme.

 

V lesích vyvěšujeme budky nejčastěji v liniích podél průseků, světlin či méně frekventovaných cest. Má to dvě výhody. Jednak budky lépe najdeme při jejich pozdějších kontrolách, jednak ptáci budky na takových místech osídlují raději než budky umístěné v hustém zapojeném porostu. Na okraji světlin a pasek je i pro ptáky o něco příhodnější mikroklima – menší vlhkost, lepší provětrávání, více světla a tepla.

 

Hustota budek: Hustota vyvěšování budek se musí řídit především úživností biotopu. Např. v zahradách a sadech či smíšených lesích může být trochu vyšší než ve stejnověkých nesmíšených kulturních lesích. Pokud je hustota budek vyšší než kapacita prostředí, ptáci některé budky neobsadí. Zcela zbytečné je vyvěšování několika budek stejného typu na jeden strom, takové budky mohou obsadit pouze polokoloniálně hnízdící druhy, jako např. špaček obecný, vrabec polní nebo vrabec domácí. Budky je tedy potřeba vyvěsit alespoň 15–20 m od sebe, nebo ještě raději na opačných koncích zahrady. Hustá nabídka budek má smysl pouze v případě, že se pokoušíme některý cílový druh do budky přilákat, ať už za účelem zvýšení jeho početnosti či za účelem výzkumu.

 

Výška vyvěšení budky: Každý ptačí druh sice více či méně preferuje určitou výšku dutiny nad zemí, v praxi však ale osídlí i budky umístěné v jiných výškách. Nejčastěji používanou výškou pro drobné pěvce jsou cca 2–3 m (1–5 m). V místech, kde je velký pohyb lidí a hrozí vyrušování ptáků, dáváme budky spíše výš. Naopak budky, které chceme častěji kontrolovat, umísťujeme raději do výšky cca 2 m. Budky pro větší druhy ptáků (dravce, sovy, holuby, kavky) umísťujeme do výšky min. 6–8 m. Druhy jako např. úhelníček či dudek zase preferují dutiny nízko při zemi. 

 

Orientace vletového otvoru: Není příliš důležitá, je ji však potřeba volit tak, aby otvor nebyl orientován ve směru převládajících srážek. V našich podmínkách je tedy asi nejvýhodnější směr jižní nebo východní (popř. jihovýchodní). Zejména v hustějších porostech je důležitější než světové strany orientace ke světlinám, průsekům apod. 

 

Bezpečnost ptáků: Při umísťování v terénu nesmíme zapomínat na bezpečnost hnízdících ptáků, jejich snůšek a mláďat. Budky nikdy nevyvěšujeme na místa, kde dochází k aplikaci pesticidů, nebo jiných jedů, které mohou proniknout do potravních řetězců a ptáky ohrozit. Budky se také pokusíme zamaskovat, či vyvěsit na nenápadné místo, pokud možno stranou frekventovaných cest. V místech s vyšším výskytem predátorů, např. na okrajích měst, musíme budku řádně zabezpečit před jejich útokem. 

 

Evidence budek: Vyvěšujeme-li větší počet budek, měli bychom si vést jejich pečlivou evidenci pro účely kontrol, čištění a údržby. Zavěšené budky si zakreslíme do mapky, popř. uděláme alespoň náčrt či schéma rozmístění budek. Pro lepší evidenci se doporučuje budky číslovat (světlou barvou na spodek nebo bok budky). 

 

Kontrola budek v průběhu hnízdění je vždy spojena s rušením hnízdících ptáků. Pokud se pro takovou kontrolu rozhodneme, je naší povinností dbát nejvyšší opatrnosti a ptáky rušit co nejméně. Může se totiž stát, že nešetrně vyplašený pták snůšku opustí, popř. že v chladném počasí dojde k zastydnutí vajec. Čím je doba od začátku hnízdění delší, tím je pravděpodobnost opuštění hnízda menší, tj. ptáci spíše opustí snesená vejce než mláďata. Při kontrolách se pokusíme využít interval, kdy staří ptáci na hnízdech nejsou. Při kontrole hnízd chráněných druhů dbáme, abychom se rušením ptáků nedostali do rozporu se zákonem.

 

U běžných budek vesměs stačí, když zjistíme, který druh ptáka do budky zaletuje, maximálně 1x budku v druhé polovině hnízdění zkontrolujeme, abychom zjistili počet mláďat. Pokud po otevření budky sedí pták dále na vejcích, nikdy ho neplašíme.

 

Pokud chceme podrobněji sledovat hnízdní biologii ptáků, nezbývá nám než hnízdní budky kontrolovat častěji. Interval kontrol zcela závisí na zaměření výzkumu, zpravidla však plně postačuje interval 10 dnů. Při kontrolách zaznamenáváme kromě počtu vajec či mláďat i datum kontroly. 

 

Po skončení každé hnízdní sezóny je potřeba všechny budky obejít, vyčistit a zkontrolovat jejich technický stav, popřípadě odstranit závady. Nejlepším obdobím je asi konec léta a začátek podzimu, tedy od konce srpna do konce října. Tím budky dobře připravíme i na nocování ptáků v zimním období. 

 

Čištění spočívající zejména v odstranění starého hnízda, někdy i hnízda vos nebo sršňů, je nutno provádět každoročně, jinak se starý hnízdní materiál v budce nahromadí a po několika letech zcela znemožní další hnízdění. Navíc se starým hnízdem odstraníme i jeho nežádoucí obyvatele – hnízdní parazity. Ty ptákům hnízdění velmi znepříjemňují, oslabují mláďata a zpomalují jejich růst. 

 

Spolu s čištěním hnízdní budky zkontrolujeme její technický stav. Často se stává, že je upadlá střecha či odstává některá část budky. Drobné závady na místě opravíme. Pokud je závada vážnějšího rázu např. prasklá střecha nebo stěna, budku sundáme a odneseme na opravu domů. U budek s rozšířeným vletovým otvorem od strakapouda buďto přední střenu celou vyměníme, nebo alespoň rozšířený vletový otvor překryjeme kouskem silnějšího PVC, do kterého je vystřižený otvor původních rozměrů. 

 

Řádným čištěním a údržbou budek podstatně prodloužíme jejich životnost. Pokud však zjistíme, že budka je vážně poškozena nebo sešlá věkem a hrozí např. její zřícení, raději ji odstraníme, aby se pro ptáky a jejich mláďata nestala nebezpečnou pastí. 

Zvláštní typ budky (či spíše polobudky) používaný pro kachnu divokou je, zejména díky myslivcům, k vidění na mnoha českých a moravských rybnících. Už mnohem méně jsou známé budky pro hohola severního – severské kachny hnízdící výhradně v dutinách starých stromů.

 

Budky pro kachnu divokou (Anas platyrhynchos)

 

Zvláštní typ budky (či spíše polobudky) používaný pro kachnu divokou je, zejména díky myslivcům, k vidění na mnoha českých a moravských rybnících. Už mnohem méně jsou známé budky pro hohola severního – severské kachny hnízdící výhradně v dutinách starých stromů.

 

Kachna divoká hnízdí na březích stojatých i tekoucích vod po celém území ČR a to jak ve stromových dutinách, tak mnohem častěji na zemi v husté vegetaci. Od konce 70. let dochází k celkovému snižování početnosti druhu. Budky jsou jedním ze způsobů jak podpořit populaci tohoto druhu. 

 

Hloubka hnízdní dutiny může být až 1 m, ale stačí už cca 30 cm. Vnitřní šířka dutiny je 25 (30) cm, stejně jako její výška. Velikost vletového otvoru je minimálně 15 x 15 cm. Před budkou se umísťuje nástupní prkénko pro výstup z vody o rozměrech cca 25 x 25 cm. Budka se umísťuje nad vodní hladinu nejlépe při okrajích rybníků, tak aby dno bylo cca 30 cm vysoko. Jednoduché a zároveň dostatečně stabilní je upevnění na tři kůly zaražené do dna rybníka. Pro zvýšení pravděpodobnosti zahnízdění se do polobudky vloží trochu suché trávy. 

 

 

Budka pro kachny, kresba Jana Jankovcová

 

Ačkoliv hnízdění ve stromových dutinách je u kachny divoké méně časté, byla zkoušena i „stromová“ ptačí budka s nízko posazeným vletovým otvorem o šířce 15 a výšce 20 cm, umísťovaná na stromy břehových porostů ve výšce cca 5 m. 

 

Ve Švédsku, ale i dalších zemích západní Evropy, se používají koše pletené z vrbového proutí, umísťované 0,5–1,0 m nad vodní hladinu do zóny příbřežní vegetace. Koš by měl být dlouhý cca 70 cm, velikost vletového otvoru je 20 cm.

 

 

Budky pro hohola severního (Bucephala clangula)

 

Hohol je v České republice hnízdícím druhem od roku 1960, kdy bylo jeho hnízdění poprvé prokázáno na rybnících v okolí Třeboně. V současné době je třeboňská populace víceméně stabilní, přičemž její velikost kolísá mezi 50–70 páry. Další pravidelné hnízdiště (do 10 párů) se na našem území nachází na severní Moravě v Poodří. 

 

Hohol je jediná naše kachna, která hnízdí výlučně v dutinách stromů. Mláďata po vylíhnutí zůstávají se samicí celý den v hnízdě. Potom vyšplhají k vletovému otvoru a seskočí dolů, aniž si při pádu ublíží, a následují samici na vhodné (potravně i úkrytově) stanoviště. Faktorem ovlivňujícím zahnízdění tohoto druhu je právě nabídka vhodných hnízdních dutin (přirozených či umělých). 

 

Na podporu hnízdění hoholů bylo, zejména na hrázích jihočeských rybníků, vyvěšeno velké množství budek o rozměrech: základna čtverec o straně 20–25 cm, výška 50–60 cm, průměr vletového otvoru 10-12 cm. Doporučujeme umísťovat budky na kmeny stromů do výše 4–10 m, obrácené vletovým otvorem k vodě. Zkušenosti z jižních Čech ukázaly, že nejvýhodnějším biotopem pro umístění hoholích budek jsou stromy na rybničních ostrůvcích. Hnízda hoholů v budkách umístěných na hrázích či březích rybníků byla totiž často ničena kunami. Plastové budky se na rozdíl od prkenných příliš neosvědčily pro nízkou líhnivost vajec a časté opouštění snůšek ještě před počátkem inkubace.

Šoupálci (Certhia sp.) budují svá hnízda spíše než v klasických dutinách, v různých štěrbinách či za odchlípnutou kůrou stromů. Hnízdní budka by měla v maximální možné míře napodobovat jejich přirozené prostředí. V těchto typech budek kromě šoupálků hnízdí i menší druhy sýkor, tj. modřinka, parukářka a úhelníček.

 

 

Budky pro šoupálky můžeme rozdělit na dvě skupiny – bez zadní stěny a se zadní stěnou. Budky bez zadní stěny jsou pravděpodobně výhodnější – věrohodněji kopírují požadavky druhu.

 

Budky pro šoupálky vyvěšujeme nejraději na okraji pasek a světlin nebo rozptýlené zeleni. Pro stimulaci hnízdění doporučuje (Bolund 1987) do budky vložit 20 tenkých a asi 5–6 cm dlouhých suchých smrkových větviček. 

 

Pressenova budka pro šoupálky a sýkory:

U tohoto typu chybí zadní stěna, která je vlastně nahrazena kmenem stromu, k němuž je budka přibita. Styčná plocha s kmenem je u bočních stěn skosena. Ke stromu se připevňuje přímo hřebíky. Do stěn budky je však nutné předvrtat otvory, aby se během přibíjení nerozštíply. Budky vyvěšujeme 1–4 m nad zemí, v místech kde mohou být poškozovány lidmi až od 2,5 m. Nejvhodnější jsou mladé jehličnany s hladkou kůrou (nevhodným podkladem je silnější borka). Na listnatých stromech do takovýchto budek zatéká po stromě stékající dešťová voda. Vletový otvor je v horním rohu budky u kmene, nejlépe široký 25 a vysoký 35 mm, skoseného tvaru. Střechu uzpůsobíme jako otevíratelnou a připevníme např. pomocí drátu omotaného kolem hřebíku, popř. ji stabilizujeme zespodu lištou. Doporučované vnitřní rozměry dna jsou 11 x 9 cm a výška 15 cm

. 

 

 

Jednoduchá budka pro šoupálky

 

Podobá se Pressenově budce. Zadní stěna je nahrazena přímo kmenem stromu. Skládá se ze dvou prken o rozměrech 15 x 25 cm, do každého z nich vyřízneme vletový zářez 2 x 10 cm. Budku připevňujeme na dřeviny s hladkou kůrou. 

 

Trojúhelníkovitá budka pro šoupálky

 

Budka trojúhelníkovitého tvaru s otevíratelnou střechou a dvěma vletovými otvory. Na strom se zavěšuje pomocí lišty z tvrdého (dubového) dřeva. Vletový otvor můžeme oplechovat stejně jako u jiných typů budek. Tento typ budky je u nás používanější než jiné typy „šoupálkovníků“, avšak podle většiny zkušeností ne příliš úspěšně – obsazují ho převážně sýkory. Nesplňuje totiž základní požadavek – vletový otvor nepřiléhá ke kmeni stromu. 

 

 

Dřevocementová budka pro šoupálky

 

Budka je konstruována se dvěma vletovými otvory umístěnými v rozšířené horní části budky (zespodu). Ke stromu se připevňuje pomocí drátu. 

 

Budky pro šoupálky:

A - trojhranná dřevěná budka, B - dřevocementová budka

 

 

Rorýs obecný (Apus apus) se běžně vyskytuje po celém území České republiky od nížin do hor. Jeho hnízdním prostředím byly původně skály a staré lesy s dutými stromy. V současnosti hnízdí především v blízkosti člověka – v lidských sídlech různé velikosti i na osamělých stavbách.

 

Přestože rorýs obecný může obsazovat budky určené pro jiné druhy ptáků, zejména tzv. špačníky, je lepší zhotovit pro něj „na míru“ vyrobený typ budky. Vyznačují se nejen odlišnými rozměry, ale především podélně umístěným vletovým otvorem (rorýsi mají široká křídla, takovýmto otvorem se jim lépe vletuje).

 

 

 

Tento typ se od ostatních liší především tvarem vletového otvoru – je oválný nebo obdélníkovitý o šířce cca 7 cm a vysoký nejlépe 3,2 cm. Umístění vletového otvoru se liší podle různých autorů, nejčastěji však bývá v prostředku přední stěny ve výšce cca 3 cm nad dnem budky. Rozměry budky jsou uvedeny v tabulce. 

 

Budky pro rorýse se vyvěšují pod střechy vyšších budov, na jejich dno se pro stimulaci hnízdění vloží trochu suché trávy.