27.07.2020
První červencový den jsem se vypravil s kolegy Jardou Vaňkem a Vláďou Čížkem na "menší" tůru po našem největším pohoří, do Krkonoš. Cíl byl jasný - zapsat si nové druhy jak do ročního seznamu, tak i do toho celoživotního. Vyrážíme tak, abychom na startu naší výpravy na Pomezních boudách byli nejpozději v 6. hodin ráno, což se nám i přes mou již pověstnou neochotou vstávat v tak brzkých ranních hodinách povedlo. Trasa je jasná, přes Dobytčí rokle a Slunečné údolí přímo na vrchol Sněžky.
Cestou evidujeme běžnější druhy ptáků jako jsou budníčci menší a větší, pěvušky modré či hýla obecného. Kdesi z lesa se také párkrát ozve pro mě stále nevšední ořešník kropenatý. Znovu ho slyším, ale vidět se mi ho ještě nikdy nepodařilo (ostuda). Když už se po namáhavých stoupáních dostáváme na místo, odkud se nám Sněžka v celé své kráse rozprostírá, zapisuji si do ročního listu první druh - křivku obecnou. Letos se mi vyhýbala a tak ji v tomto roce vidím poprvé až zde. To samé platí i pro čečetky zimní/tmavé a lindušky horské, které evidujeme posléze. Všude kolem nás poletují rehkové domácí, kterých je tu opravdu hodně. Těsně pod vrcholem naší nejvyšší hory nás svou přítomností poctí i 1 ex. bělořita šedého. Na vrchol Sněžky vystoupáme skoro přesně v 8. hod. Díky silnějšímu větru nejezdí lanovka a tak jsme tu až na pár výjimek téměř sami. Teď už opravdu bystřím všechny své smysly, protože pátráme po mém liferu - pěvušce podhorní. Na úplném vrcholu se nám ji najít nepodaří, ale jakmile začneme klesat po schodišti směr Luční bouda, na jednom ze svahů na hraně Obřího dolu se nám přeci jen ukáže. Snažím se pořídit dokumentaci, ale pěvuška mi to nedovolí. Přesto se tetelím blahem. Vítr sice neslábne, ale i tak je slunečno a počasí nám poněkud přeje. Díky novému zápisu mám teď slunce i v duši. To se mi ale v jeden moment na chvíli zatemnilo, když kluci zahlásili ostříže lesní, které jsem klasicky jako jedinej neviděl. Ale co, jdeme dál..
Pokračujeme dál na Luční budou přes Úpské rašeliniště. Tam je naším cílem slavík modráček tundrový. Tento vzácný poddruh modráčka se nám však dohledat nepodařilo. A tak jsme se museli spokojit jen s velmi početnou kolonií křivek obecných, kterých tu bylo minimálně dalších 30. Všude nám k mému překvapení zpívali skřivani polní, kterým se tu i přes vyšší nadmořskou výšku zjevně dobře daří. Na Luční boudě volíme občerstvovací přestávku, my s Jardou dáváme klobásu za 150 Kč a dva škopky místního Paroháče za 70 Kč, Vláďa radši jen to pivo. V této restauraci je lidově řečená vysokohorská přirážka naprosto učebnicová, protože svíčková nebo borůvkový knedlíky za 300 Kč je skoro na kriminál. A to sem vede normální silnice, žádný stezky šerpů sem vést nemusí :) Po tom, co ulehčíme peněženkám a bankovním účtům, míříme pomalu zpět. Cestou ještě pokukujeme, zda by se tu náhodou nemohl objevit kulík hnědý, který tu byl údajně nedávno objeven a pro kterého je svah Luční hory jako dělaný. Není překvapením, že jsme ho nedali. Co ale bylo překvapením především pro mě, že jsme za celou dobu nepozorovali ani jednoho kosa horského, pro kterého jsem do Krkonoš jel především. Z minulosti už ho mám ze Šumavy, přesto mě tento druh nějak fascinuje a chci ho vidět stále a stále. Nebyl ani na Luční boudě, ani na Výrovce a ani u Richtrových boudách. Nu což, tak třeba někdy příště. Po náročné cestě dolů do Pece konečně míříme na autobus, který nás doveze zpět na Malou Úpu pro auto a hurá domů. "Ale je tady krásně. Jó, tady jó."
linduška horská a křivka obecná
Vysokohorský ornitolog ten tvrdý chleba má..!!