29.10.2016
Prodloužený víkend díky pátečnímu státnímu svátku se ponese pro mne po dlouhé době opět v ornitologickém duchu. V sobotu kolem 8. hodiny ranní se totiž vydávám na Rozkoš, kde mám naplánované setkání s Jardou Vaňkem. Dnes ale nebudeme sami. Po malé chvíli přijíždějí až z dalekých Semil pánové Ladislav Jasso a Jan Haber. Zkušení ornitologové o kterých jsem mnohé slyšel a četl, osobně je však poznávám poprvé. Po řádném přivítání se obouváme do holin a plánujeme začátek trasy dnešní výpravy. Počasí se na nás zdá se usmívá a ospalou Rozkoš zavalují sluneční paprsky. Z předchozích dnů je to jako balzám na duši, alespoň prozatím...
Nemíříme klasicky jako vždy přímo k děličce, ale volíme cestu k ní skrze břeh po naší levici. To proto, že je nízký stav hladiny a na břehu se nám odkrývají zajímavé bahenní lázně, kde se dají objevit tolik vytoužení bahňáci. První minuty našich pohledů, nejen do bahen ale i na hladinu, nás však zklamou. Nikde nic. A tak neotálíme a jdeme přímo k děličce, tam totiž bývají největší hody. Už z dálky ale zjišťujeme, že tam nejdeme sami. Jakýsi muž/pán/chlapec se stativákem přes rameno a zeleným úborem - jasný birdwatcher. Za ním jde ještě někdo a ten někdo má s sebou psa, lítajícího sem a tam, občas zaštěkne. "Jsme v háji, všechno nám vyplaší!" říkáme si. Najednou se oba zastaví a my se snažíme je co nejnenápadněji dohnat. Daří se, zjistíme, že oním birdwatcherem je Jakub Macháň, další z velkých nadšenců a především znalců. Pán se psem je zřejmě moudrý člověk, pozdraví a spolu s psíkem se vracejí zpět, aby nám to nevyplašili, jak pravil. Díky! Postavíme stativák a zkoumáme hladinu, na které se snažíme identifikovat druhy mezi stovkami nejrůznějších kachen, resp. hledáme senzaci.
Jsme tu především ještě z jednoho důvodu. Dle pozorování jiných kolegů a vlastně i Jardy, se zde v posledních dnech objevuje sněhule severní. Netrvá dlouho a máme ji přímo před nosem. Nádherný severský pták sedí zhruba 10 metrů od nás. Snažíme se k ní přiblížit na co nejmenší vzdálenost, Jardovi se to daří na bezmála dva metry, možná i míň. Tasí se fotoaparáty a tvoří se úžasné dokumentační fotky. Sněhuli moji odborní kolegové určují jako juvenilní samici. Je jasné, že se jedná o mladého ptáka, ať už podle kresby per, tak chování. Krása! Snažíme se pokračovat dál a musíme si doslova dávat bacha, abychom sněhuli nezašlápli. O tom, že nejsou sněhule vcelku plaché, jsem se mohl přesvědčit i loni zde na Rozkoši, kde jsme z podobné vzdálenosti sledovali páreček vyhřívající se na pneumatice na druhé straně nádrže.
Po několikaminutovém kochání pokračujeme dále. Vidíme Skřivana! Ne ptáka, ale dalšího birdwatchera, p. Skřivana. Jak je prý jeho zvykem, když nás spatřil, otočil se a bral do zaječích. Na konci děličky vyzkoušíme i své "horolezecké" schopnosti, když se snažíme probít přes navalené kamení. Kotníky a spol. jsou v ohrožení, ale nakonec se prokazuje, že dovednosti a kondici máme všichni na skvělé úrovni a přecházíme bez újmy. Jdeme ještě o kus dál a znovu do měkkého bahýnka zapichujeme nohy od stativáků. Hledíme na hladinu, ale opět nevidíme nic nevídaného. Snažíme se sčítat kachny, mezi nimi rozpoznáváme potápky roháče (cca 150 ks po celé hladině), čírky obecné, hvízdáky eurasijské (10), pár ostralek štíhlých nebo např. hoholy severní (5). Ještě předtím ale u břehu pozorujeme a sčítáme první bahňáky - kulíky bledé (30), jespáky obecné (29) a jednoho jespáka bojovného.
Míříme zpět a na děličce sledujeme jak nám nad hlavami prolétávají ve formacích husy. Kluci mezi nimi vidí převážně husy polní (cca 80) a nějaké běločelky (cca 10). Opět se kocháme sněhulí, která je stále na svém stanovišti, ale naše zraky se opět soustředí na hladinu. V dálce vidíme jakousi potápku a klademe si otázku - jaká to je? Popojdeme kousek dál od děličky, abychom jí byli blíž. To se daří a nakonec ji určujeme jako potápku žlutorohou. Jsou tu dvě. Paráda! To už se ale k nám připojil, kde se vzal tu se vzal, Gedeon Kašpar, vracející se z Polska, kde byl "lovit" chaluhu. Svou přítomností nás ale poctil jen na pár desítek minut a zase mizí. Loučíme se i s Kubou Macháněm a ve startovacím složení míříme dál na obnažené břehy Rozkoše.
Začíná nám čím dál více foukat. Jsme ale odhodlaní a touha vidět turpany nás žene vpřed. Posilněni obědem ze Skalice, kam jsme si zajeli, se ženeme do míst, kde jsme loni pozorovali sněhuli. Pneumatika je stále přítomna :). Sledujeme všechno živé na hladině, když si všimneme, jak někde v dáli se zvedají opeřenci a od nich se oddělí čtyři podivíni. Letí naším směrem a my začínáme doufat. Najednou proletí jen asi 50 metrů od nás a teď už máme jasno - turpani černí. Krásná kresba na břichu, která je vidět za letu, nám vhání teplo do srdcí a já mám nový druh. Sedli do hloučku na východní straně u břehu, aby zas po chvíli odletěli zpět do dáli - jako by se nám přijeli jen ukázat a pak zase adios. Naplněni krásnými zážitky a pozorováním se pomalu krademe zpět k autům a pelášíme domů.
Report a fotky od Honzy Habera
Úvodní foto by Jaroslav Vaněk