08.10.2022
Každoroční odchytová akce hus velkých pod taktovkou Michala Podhrázského, zaštiťována Safari Parkem Dvůr Králové nad Labem, se odehrává i "daleko" za našima hranicema. Michal svůj areál rozšířil i na Slovensko, konkrétně na Senianské rybníky v Košickém kraji. A letos poprvé vzal i mě a moji kolegyni Evu. Cesta to byla dlouhá, únavná ale co do zážitků naprosto parádní. Na cestu vyrážíme 7. června a dohromady u našich sousedních bratrů strávíme téměř 4 celé dny.
Na místo určení, tedy do malého baráčki patřící zdejším ornitologům v obci Senné dorážíme pozdě večer. Kromě vybalování věcí a pomalému uléhání ke spánku z náročné cesty, slyším hluboko ve tmě, při posledním cigárku, zpívat slavíka obecného. Zítra je na pořadu dne asi nejpříjemnější část našeho tripu, a sice monitoring zdejší lokality. Ta je pro veřejnost nepřístupná. Jedná se totiž o soukromé rybníky a je hlídáná strážci se psy. Michal má však od majitele povolení a my si tak můžeme plnými doušky vychutnávat zdejší faunu, a že je na co se dívat. Sotva vylezu z auta, můžu si připsat hned dva celosvětové lifery. Na hladině rybníků vidíme poláky malé, kterých napočítáme během celého dne na celkem 58 ex. Druhým liferem je pro mě bukač velký, který mi v Česku stále uniká. Na lokalitě strávíme zhruba 5 hodin a mezi nejzajímavější pozorování, vyjma již zmíněných, můžu jmenovat 4 potápky rudokrké ve svatebním šatě, min. 12 pisil čáponohých, 6 kormoránů malých, desítky volavek červených a stříbřitých, kvakošů nočních a hnízdících kolpíků bílých. Mezi desítkami rybáků bahenních byl i jeden velkozobý. Je po poledni a tak vyrážíme do Michalovců na oběd, konkrétně do restaurace Bison, kde máme schůzku s místním ornitologem a kamarádem Michala, který nám poradí další lokality v okolí. Musím ještě zmínit, že restaurace Bison mě velmi uchvátila a zdejší burger byl jeden z nejlepších, co jsem kdy jedl. Po výborném obědě vyrážíme na Opátske piesky, jen kousek od hranic s Maďarskem. Tady jsme především kvůli mandelíkům hajním. Po chvilkovém pátrání nakonec vidíme celkem 2 kusy. Mimo nich i tolik mnou milované dudky chocholaté, ale také např. 2 ťuhýky menší a několik vlh pestrých. Všichni jmenovaní zde i dokonce hnízdí. Zdejší lokalita a vlastně i celá scenerie kolem Michalovců je velmi zajímavá, končí zde totiž pomyslná "maďarská step" a pro ptáky tohoto druhu je naprosto zásadní. Není zde vidět takový zásah do zemědělství a o tolika velkého hmyzu se nám u nás může jen zdát. Den se pomalu chýlí ke svému konci, ale to se nedá říct o nás. Spěcháme totiž zpět do Michalovců a to za jediným účelem. Na jednom z nedostavěných paneláků, uprostřed sídliště SNP, se objevuje velmi raritní druh i na Slovensko - rorýs velký. Na parkoviště dorážíme tak tak před setměním a podléháme menší skepsi, zda už není pozdě. Nicméně rorýsi obecní stále létali a tak naděje žila. Prohledáváme jich desítky, ale žádnej "jinej" mezi nima není. Voláme tedy našemu slovenskému poradci a ten přijde s překvapivou radou, zkuste mu pustit nahrávku. Hledám v Xenu, pouštím a jen za pár vteřin hlásí Michal: "Mám ho!" A nekecal.. rorýs opravdu zareagoval, přiletěl se nad nás podívat a po pár vteřinách zase zmizel bůhví kam do škvíry. Ukázkový twiching, ale zážitek nepopsatelnej. To už je ale tma a vracíme se pomalu zpět do azylu. Po cestě však zvolíme ještě jednu malou zastávku. K ptáčkovi, kterému tma rozhodně nevadí, ba naopak ji vyhledává. Je to sova samozřejmě. Míříme k zemědělskému družstvu v Jastrabie pri Michalovciach a hledáme sýčka obecného. Opět po krátké hlasové provokaci nám odpoví jeden sameček a kromě hlasového projevu můžeme spatřit i jeho siluetu. Sedí totiž na drátech vysokého napětí jen pár metrů od nás. Dnes usnu totálním blahem - připisuji totiž dnešní čtvrtý lifer (polák, bukač, rorýs a sýček).
vlha pestrá a dudek chocholatý
Ráno nás čeká, oproti včerejšku, pořádná fuška. Vyrážíme opět na Senianské rybníky, tam se scházíme s dalšími pomocníky, ať už místními ornitology, tak i s kolegy ze Zoo Košice a vyrážíme chystat odchyt. Převlékáme se do broďáků, nafukujeme lodě a vymýšlíme taktiku, jak jich pochytat co nejvíce. Zatímco já nafukuji s kolegou lodě, zbytek výpravy jde natahovat sítě do vody. Po úmorném čekání na ještě úmornějším Slunci konečně přišel povel "Jde se na to!" Lodě máme celkem tři a jednu ovládám já. Eva jede se mnou ale často z ní skáče do rákosí, aby husy vyplašila a nahnala správným směrem. Totéž dělají i posádky zbylých lodí. Kromě hus vyplašíme z rákosí např. bukáčka malého, někde i mláďata kolpíků bílých na hnízdech, jimž se samozřejmě snažíme co nejlépe vyhnout. Konečně máme husy správným směrem a pomalu a postupně se nachytávají do sítí. Po náročném brodění se bahnem a po jedné ostřejší výměně názorů mezi mnou a Michalem nakonec chytíme 9 hus velkých. Vzhledem k velikosti lokality to Michal považuje za fantastický výsledek a děkuje všem pomocníkům za neúnavný a bojovný výkon. Vše je o dost náročnější kvůli nesnesitelnému horku a nemožnosti skrýt se někam do stínu. Všechny husy dostávají kroužky a límce, jedna dokonce i vysílačku. Končíme někdy po poledni. Za odměnu si jedeme dát oběd do Bisona. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem si dal opět toho výbornýho hambáče.
kroužkování, límcování a vysílačkování hus velkých
Na obědě přemýšlíme, co a jak dál. Původně bylo v plánu po odchytu jet zpět do Česka, kde nás čekalo v následujících dnech další chytání. Všichni jsme byli ale tak vyčerpaní, že jsme zpátky jet nechtěli, spíš nás sváděly myšlenky k pořádnému odpočinku. Naše rozhodnutí tu ještě jednu noc zůstat umocnilo i mé naléhání na Michala, abychom dnes navštívili ještě jednu lokalitu. Tam totiž sídlí jeden malý pěvec, kterého jsem opravdu toužil vidět. A tak se stalo, že po obědě odjíždíme do lomu u Vinianského jazera. Brousíme pohledy do skal a stromů, pouštíme nahrávku a čekáme, zda se nám ptáček objeví. Už to pomalu vzdáváme, když tu náhle se objeví můj vysněný druh - strnad viničný. Nádherný sameček mi několikrát odpovídá a neustále poletuje z jednoho kamene na druhý. Snažím se o foto, ale vždy mi tam něco vadí. I tak jsem naprosto nadšen nejen z jeho přítomnosti, ale že jsme nakonec domů nejeli. U domečku v Senném pak večeříme a odpočíváme. S Evou jdem zkusit výrečky malé. Ti se na Slovensku vyskytují mnohem hojněji než u nás a někteří jsou právě hned v okolních zahradách či parcích od našeho ubytování. Netrvá dlouho a výreček nám odpovídá, vzápětí i druhý. Já už je mám z Olomouce, ale Eva poprvé. Její radost s ní naprosto rád sdílím. Tím naše malé birdování na Slovensku končí, ráno se odjíždí směr Česko. Přesto jsem se ještě jednoho překvapení dočkal. Při cestě na dálnici jsem na sedadle spolujezdce spal, když v tom mě probudí Michalův výkřik: "orel skalní!" Oči jsem jen pootevřel a líně se podíval, viděl jsem jen jakousi siluetu někde v dáli a na pár sekund. Nechalo mě to chladným. Jednak proto, že jsem byl rozespalý a nedokázal si utřídit v paměti, zda jsem ho už někdy viděl nebo ne, a druhak proto, že ne všechno Michalovi hned věřim. Když jsem se po několika minutách probudil a kouknul do eBirdu, Michal to tam už zadal a mně to vyskočilo jako lifer. Hned jsem zpanikařil, že ho nemám a se slovy "Ty vole, to byl jako fakt orel skalní?" jsem po celý zbytek cesty byl mírně zatrpklý. Nakonec jsme ho po cestě viděli ještě jednou. Na klasické zastávce u benzínky pod Tatrami nám v dálce kroužil další exemplář a kapitola se mohla uzavřít. Uf..
sameček strnada viničného