23.02.2017
Na rok a den přesně, tedy 22. února jsme opět vyrazili na ptačí trip na Moravu. Tentokrát ale ve skromnější sestavě (Jarda, Aleš a já), což jsem s nadšením přivítal neboť jsem mohl být králem zadní sedačky v autě. Roli řidiče převzal Jarda, který měl na starost i plánování trasy. První zastávku míří na Přerovsko, což je trochu z ruky, a to o dobrých 150 km minimálně. To nám ale nevadí, protože právě proto dnes na Moravu jedeme - za unikátním strnadem malinkým.
Na místo určení, do obce Citov, dorazíme pár minut po 8. hodině ranní. Zprvu parkujeme u zdejšího mlýna, hledáme to správné místečko, kde se strnad má vyskytovat. Nejsme si však zcela jistí a tak prosíme telefonicky o upřesnění lokace p. Habera. Jsme tam, netrpělivě čekáme, zda nás strnad malinký poctí svou návštěvou. Už se tu objevuje zhruba 2 měsíce, davy ornitologů si ho sem jezdí prohlížet a my chceme dnes být jednimi z nich. Nepřeje nám však počasí. Vydatný a stále neutichající déšť nám bubnuje do kapoty auta, kde se před nepřízní počasí ukrýváme. Přes zamlžená skla však pátráme po strnadovi jen s vydatnou porcí trpělivosti. Proklínáme meteorology za jejich nepřesnou předpověď, neboť hlásili teploty kolem 10 stupňů s mírnými přeháňkami. Ale my jsme promrzlí na kost a zmáčení od hlavy k patě (s trochou nadsázky ovšem). Je 10:00, přestává naštěstí pršet, ale strnad stále nikde. Brousíme po okolí, ale jediní kdo se ukáže, jsou jeho druhoví břatříčci - strnadi rákosní, strnadi obecní, pěnkavy obecné a další běžní zástupci ptačí říše. Dáváme mu čas do 11:00, pak přiznáme porážku a čekání vzdáme. Je 11:00 a strnad se na nás prostě vy**al. Buď už tu není, nebo nás prostě někdo nemá rád a nepřál nám štěstí. Neskrýváme pocity zoufalství a s pocukanou náladou odjíždíme na další štaci. Zbytečně jsme ztratili dvě hodiny drahocenného času a to bez výsledku!
Dalším cílem je obec Šakvice na Břeclavsku. Zde leží u trati rozlehlý areál "továrny/fabriky" (nevím jak to popsat), kde stojí dvě obrovská sila. Tam prohání početnou populaci holubů vzácný druh sokola, a to raroh velký. Zastavujeme ve slepé ulici kousek od kolejí a míříme k branám areálu. Holubi neposedně přelétávají z místa na místo, což evokuje jeho přítomnost. Chvíli bádáme a hledáme raroha nejen po obloze, ale zda třeba nesedí někde na objektu. Najednou se objeví nad námi, v rychlosti zaletu ho určujeme a pak na dobro zmizí. A to je vše! Krásných 5 vteřin (v uvozovkách). Štěstí má dnes asi dovolenou. I tak to ale stačilo k tomu, abych si ho mohl zapsat do svého birdlistu jako zcela nový přírůstek. Tlačí nás čas a tak spěcháme zpět k vozu a pokračujeme na Nové Mlýny.
Na první zastávku u nádrže dorazíme už po 14. hodině, čas je neúprosný a tak vodní hladinu zkoumáme spíše sporadicky. Aleš hledá raritky mezi kachnami, nikde však nic co by stálo za přípitek. Potěšil nás však počet zdejších hoholů severních, kterých Aleš napočítal na 210 ks. Mezi nimi byly i početné stavy poláků velkých, poláků chocholaček nebo dvě samice poláka kaholky. Ukazují se nám i morčáci bílí, potápka roháč ale také zástupci racků - bělohlavý, bouřní a chechtavý. Na ledě pak číhají na kořist asi 4 orli mořští. Míříme na druhou stranu hráze a pokračujeme do polí, kde hledáme hejno hus. Po krátkém bádání na jedno narážíme. Stavíme auto a stativáky. Na poli za Brodem nad Dyjí je hejno hus, počet odhadujeme na 10 000 - 15 000 pasoucích se krků. Po chvilce narážíme na první šťavnatý úlovek - berneška bělolící. Další zhruba necelou hodinku pátráme po huse malé. Mezi husami běločelými, jichž byla drtivá většina (8 000 - 12 000) a husami polními (1 000 - 2 000) je to však úkol téměř hoden Nobelovce. Aleš však po chvilce hlásí, že ji určitě viděl. My s Jardou to štěstí neměli (klasika) a tak zbylo jen u dohadů. Pak se hejno zvedlo a popoletělo dál, tam kam už jsme nedohlédli. Na náladě nám to moc nepřidalo, tak se vracíme zpět na hráz, jíž protíná hlavní silniční tepna.
.JPG)
orel mořský (foto Jarda Vaněk)
Opět mezi stovkami kachen divokých a lysek obecných pozorujeme racky, kormorány, poláky apod. Mezi nimi svítí i jedna zrzohlávka rudozobá. Jsme tu ale také ještě kvůli jedné raritce. Objevují se tady totiž hrdličky východní. Jsou velmi podobní těm divokým, ale podstatně tmavší. Pátráme, ale bez výsledku. Pak nám před očima na zlomek vteřiny jedna proletí. Spatřil jsem ji jen tak tak z poměrně velké vzdálenosti. Kdyby ji Aleš neurčil, byl bych snad v tomhle počasí a bez brýlí schopen ji označit jako kosáka :). Rozhodneme se lehce propátrat zdejší stromový porost, ale nacházíme jen hnízdo moudivláčka lužního a hordy naplaveného odpadu. Vracíme se zpátky k břehu a najednou před námi proletí další dvě hrdličky. Bohužel to opět bylo jen na pár sekund, a tak jsem jejich krásu nemohl prozkoumat blíže. Dnes je prostě všechno proti nám, sice už neprší, ale za to nám krásně fouká! Slunce jde pomalu spát a tak se rozhodneme vypravit se i my na cestu zpět domů. Bohužel jsme už nemohli zajet za zedníčkem skalním, který byl taktéž v plánu. Tak snad třeba zase za rok, nebo dřív...
.JPG)
husy běločelé a husy polní (foto Jarda Vaněk)
Úvodní foto (Jaroslav Vaněk - 2009)