2011 Nizozemsko - únorový birdwatching

Úvodem něco málo z Wikipedie : Nizozemsko je tvořeno 12 provinciemi, z nichž můžeme pouze dvě nazývat Holandsko: Noord-Holland a Zuid-Holland. Ostatní provincie jsou Groningen, Friesland, Overijssel, Flevoland, Drenthe, Utrecht, Zeeland, Noord Brabant, Gelderland a Limburg. Nazývat Nizozemsko slovem Holandsko je podobná chyba jako označování České republiky slovem Čechy nebo celého Spojeného království slovem Anglie.

 

Jakkoli je používání názvu Holandsko pro označení celého Nizozemska fakticky nesprávné, je velice rozšířené; i v holandštině se běžně slovo Holland používá místo správného Nederland. Také já si dovolím ve svém článku používat více vžité pojmenování Holandsko, což mi doufám laskavý čtenář promine.

 

Už ani nevím, čí to byl nápad, ale někdy v průběhu léta roku 2010 někdo z trojice – já, Láďa Jasso a Petr Švejda přišel s nápadem podniknout zimní výpravu za ptáky do Holandska. Každopádně slovo dalo slovo a když se o našich plánech dozvěděl Lojza Holub, hlásil se okamžitě do výpravy také. Termín byl vzhledem k povolání Ládi dán datem jarních školních prázdnin v roce 2011, takže vycházel od 19.2. do 27.2.2011.

 

Nakonec  jsme termín našeho odjezdu stanovili na pátek 18.2.2011 odpoledne. Jako dopravní prostředek nám sloužila dodávka Petrova otce  Ford Transit, vybavená šesti sedadly a dostatečným ložným prostorem pro zavazadla.

 

Pokud se týká ubytování objevil Láďa na internetu nabídku, podle které vycházelo 7 nocí pro všechny čtyři na 576 euro (včetně napojení na internet) , což je na holandské poměry výborná cena. K dispozici jsme měli dva pokoje, kuchyňku s veškerým vybavením a koupelnu. Jednalo o přístavbu rodinného domu v městečku se zajímavým jménem  – Anna Paulowna. Městečko se nachází asi 20 km od přístavního města Den Helder, odkud jezdí trajekty na největší ze Západofríských  ostrovů – Texel.

 

Před odjezdem jsme pečlivě sledovali holandské birdwatcherské stránky, takže jsem měli informace o aktuálních zajímavostech v Holandsku. Do bloku jsem si vypsal některé z nich, včetně souřadnic GPS. Mezi nimi se jednalo třeba o vodouše velkého (Tringa melanoleuca), který se již několik týdnů zdržoval na jihu Holandska u městečka Colijnsplaat. Protože k ubytování jsme se měli dostavit až v sobotu k večeru, tak se ujal nápad začít u vodouše na jihu, potom zkusit nalézt hohola bělavého, kterého zde také uváděli již delší dobu od města Barendrecht a nacházel se v podstatě blízko naší trasy.

 

Sraz účastníků zájezdu je u Petra na Hradišťku pod Medníkem, takže z Jaroměře odjíždíme s Láďou mým autem v pátek ve 13 hodin, cestou bereme ve Smiřicích Lojzu. Z Hradišťka pak vyrážíme po naložení bagáže v 16 hodin. Do navigace zadáváme GPS souřadnice vodouše velkého  a zjišťujeme, že to k němu máme pouhých 975 km.

 

Cesta ubíhá v pohodě, jen za Rozvadovem  je v Německu pořádná chumelenice, ale ta se naštěstí po pár kilometrech mění v déšť.  Cesta plyne bez zvláštních událostí, po německých dálnicích to pěkně ubíhá. Navigace nás pak vede přes Belgii a po projetí Antverp je už zřejmé, že na místě budeme několik hodin před rozedněním. Ke konci cesty se doslova couráme, abychom si jízdou zkrátili čekání do rozednění.  Kolem čtvrté ráno jsme navzdory pomalé jízdě na místě.  Nacházíme se na okraji menšího města na panelové odstavné ploše. Jako nocoviště pro bahňáky to tady moc nevypadá, ale uvidíme ráno. Okolo sedmé začíná svítat, takže se hrabeme z auta, protahujeme ztuhlé svaly, vybalujeme snídani a během ní se zvědavě rozhlížíme kolem. Před sebou vidíme plot, za ním vodní příkop, který protéká listnatým lesíkem a za tím vším prosvítá nějaké rákosí.

 

Balíme si techniku a vydáváme se na průzkum okolí. Nakonec nacházíme most přes potok a zjišťujeme, že vtéká do rybníka těsně za městečkem. Z větší části lemuje jeho břehy porost rákosu a část břehu přiléhající k pastvině je bez porostu. Tam se zaměřují naše dalekohledy a po několika vteřinách Petr hlásí, že vodouše asi objevil. Přistupuji ke stativáku a skutečně přes ranní šero vidím vodouše s jasně žlutýma nohama, který velikostí i postavou připomíná vodouše šedého – jasný vodouš velký (Tringa melanoleuca). Lojza i Láďa potvrzují determinaci a Petr si tak připisuje první  kladný bod. Vodoušovi velkému dělá společnost jeden vodouš rudonohý (Tringa totanus), ale oba se nacházejí na opačné straně rybníka. Blíž se dostat nelze, takže pořizujeme čistě dokumentační záběry, bez větších nároků na jejich kvalitu. Chvíli se ještě kocháme vodoušem a poté míříme zpět k autu. Přitom zaznamenáváme dalšího ptačí druhy do našeho holandského birdlistu. Většinou se jedná o druhy běžné i nás, takže je nebudu až na výjimky v textu uvádět a čtenář je najde na konci článku v podrobném birdlistu naší výpravy.

 

Pohled do mapy nám říká, že kousek za městečkem je umělá hráz a za ní jezero Oosterschelde, okolo kterého se rozprostírá stejnojmenná přírodní rezervace. Míříme ke hrázi, abychom se zde trochu porozhlédli. Zastavujeme u hráze a vylézáme na její korunu. Odtud pozorujeme první ústřičníky velké (Haematopus ostralegus), do oka nám okamžitě padnou dva racci mořští (Larus marinus) a větší počet racků stříbřitých (Larus argentatus). Po chvíli zaregistruji, že okolo prolétá jeden nedospělý racek v prvním roce života. Na první pohled je zřejmé, že toto není žádný z běžnějších  „velkých“racků. Je mi jasné, že fotodokumentaci nestihnu, protože fotoaparát vězí v pouzdře a jeho uvedení do chodu přece jen nějaký čas zabere. Proto si raději racka pozorně prohlížím dalekohledem a přitom na něj upozorňuji kolegy.  Nejvíc času na prohlídku má Láďa, protože je ke mně nejblíž a jako první zaslechl mé upozornění. Od obvyklých velkých racků se tento pták na první pohled liší absencí tmavé barvy na křídlech a koncové tmavé pásky na ocasu. Spodní strana pak vypadá téměř jednolitě šedě, velikostí se blíží racku mořskému. Okamžitě mě přichází na mysl racek šedý (Larus hyperboreus), Láďa vzápětí moji hypotézu potvrzuje. Racek  bohužel pokračuje v letu podél hráze a  již nevrátil, takže pozorování zůstává bez dokumentace.  Vracíme k autu a  přejíždíme most  Zeelandbruk . Na druhé straně mostu zastavujeme, protože je zde výhled do okolních mokřadů, které na první pohled překypují životem. Vytahujeme stativáky a zahajujeme průzkum.

 

Z vrubozobých zde zjišťujeme asi 150 bernešek tmavých (Branta bernicla), 100 hvízdáků euroasijských (Anas penelope), dále čírky obecné (Anas crecca), ostralky štíhlé (Anas acuta), lžičáky pestré (Anas clypeata), morčáky bílé (Mergus albellus) a prostřední (Mergus serrator), husice liščí (Tadorna tadorna)a nilské (Alopochen aegyptiacus). Bahňáci jsou zastoupení převážně čejkami chocholatými (Vanellus vanellus) – asi 1000 ex, kolihami velkými (Numenius arquata) – 16 ex, tenkozobci opačnými (Recurvirostra avoseta) – 20 ex, vodouši tmavými (Tringa erythropus) – 8 ex, jespáky obecnými (Calidris alpina) – 2 ex a kulíky bledými (Pluvialis squatarola) – 4 ex. Jsou zde pochopitelně i všudypřítomní racci stříbřití a 1  racek mořský. To vše doplňuje 8 volavek stříbřitých (Egretta garzetta). Na pastvině za mokřadem objevujeme hejno asi 600 bernešek  bělolících (Branta leucopsis), ale ty jsou od nás dost vzdálené.

 

Poté do navigace zadáváme souřadnice vodní plochy u města Barendrecht, vzdáleného asi 70 km ve směru naší jízdy na sever Holandska. Již delší dobu odtud místní birdeři hlásí výskyt hohola bělavého (Bucephala albeola), takže si tuto příležitost nechceme nechat ujít. Za nedlouho skutečně vjíždíme do okrajové části poměrně velkého města. Na travnatých plochách ve městě nás hned upoutají ústřičníci, postávající těsně u silnice. Navigace nás skutečně vede k jezeru na okraji města. Jezero je protáhlého tvaru, dlouhé asi 1 km a široké zhruba 200 m. Místy z něho vyrůstají ostrůvky rákosí a jeho část těsně přiléhá k městské zástavbě.  Necháváme auto na parkovišti a vyrážíme na prohlídku. Na hladině pozorujeme především poláci chocholačky (Aythya fuligula), na břehu postávají dvě husice nilské, ale po hoholovi ani stopy. Chvíli prohlížíme hladinu, fotíme alespoň husice nilské a pak se pomalu chystáme k odchodu. V poslední chvíli však zaznamenám, že zpoza jednoho ostrůvků s rákosím vylétla černobíle zbarvená kachna. Namířím na ni dalekohled a  už je to jasné !  Je to on, kačer hohola bělavého. Okamžitě upozorňuji kolegy a společně pak sledujeme, jak hohol přistává na jezeře u protějšího břehu. Pozorujeme jej stativáky a pokoušíme se i na tuto vzdálenost pořídit dokumentační záběry. Po několika minutách pozorování se nad námi hohol smiluje a přilétá blíž k našemu břehu, takže prohlídka stativáky je již opravdu detailní a rovněž pořízené záběry jsou  jako doklad o pozorování celkem přijatelné. Poté, co jsme dostatečně nabažili hohola se vracíme k autu a do navigace zadáváme nedalekou lokalitu poblíž obce Strijens. V poslední době odtud byly hlášeny husy malé (Anser erythropus) a husy sněžní (Anser caerulescens), tak proč to nezkusit.

 

Po pár desítkách kilometrů jízdy nás navigace zavádí doprostřed pastvin a mokřadů. Krajina je zde protkána sítí vodních kanálů a úzkých asfaltových silniček.  Již při příjezdu na okraj lokality vidíme na pastvinách hejna hus a bernešek. Zastavujeme poblíž jednoho z hejn bernešek bělolících a začínáme s prohlídkou. Berneška  bělolící je na této lokalitě zcela jasně nejpočetnějším ptačím druhem. Jejich počet nakonec odhadujeme asi na 10 000 ex. Zatímco kolegové prohlížejí za pomoci stativků hejno bernešek bělolících, rozhlížím se binokulárem po okolí a na opačné straně cesty mě upoutává skupina bernešek velkých (Branta canadensis). Náhle mě mezi nimi zaujme pták, asi o třetinu menší než ostatní bernešky velké. Okamžitě se zmocňuji jednoho stativáku a zaměřuji jej na podezřelého ptáka. Je skutečně v porovnání s ostatními berneškami velice malý a má v poměru k tělu krátký zobák.  Vyslovuji nahlas své podezření na bernešku malou (Branta minima) a okamžitě tím směrem míří i další dalekohledy. Kolegové jednotně potvrzují můj názor. Berneška malá, je zatím neoficiální české pojmenování  bývalého severoamerického poddruhu bernešky velké, který byl poměrně nedávno uznán, jako samostatný druh.

 

V průběhu další prohlídky lokality se pokoušíme odhadnout počty dalších ptačích druhů.  Bernešek velkých je asi 125 ex, hus velkých (Anser anser) a běločelých (Anser albifrons) se nemůžeme dopočítat, protože občas přeletují a lokalita je dost rozlehlá. Jsou jich řádově stovky až tisíce. Dále jsou zde velmi početně zastoupení hvízdáci euroasijští, kterých je zde nejméně tisícovka. S tímto druhem se ve velkém počtu setkáváme i v následujících  dnech na jiných lokalitách i podél silnic. Kromě toho zde  pozorujeme ještě 16 kulíků zlatých (Pluvialis apricaria) a 5 volavek bílých (Egretta alba).

 

V odpoledních hodinách opouštíme tuto lokalitu a vyrážíme směrem na sever, abychom nelezli svůj přechodný domov. Cestou u silnice pozorujeme velké množství ptactva, zejména hus, labutí velkých (Cygnus olor), čejek, holubů hřivnáčů (Columba palumbus), vran černých (Corvus corone corone), kavek obecných (Corvus monedula), špačků obecných (Sturnus vulgaris), také celkem 4 čápy bílé (Ciconia ciconia) a při průjezdu Haagem Láďa sděluje, že poblíž proletěl alexandr malý (Psittacula krameri). Byl však jediný, kdo měl to štěstí jej spatřit.

 

K večeru nás navigace neomylně přivádí na místo našeho ubytování. Paní domácí nás již očekává , takže vše probíhá bez problémů, jen nám trochu dává zabrat připojení k internetu, ale i to se nakonec daří.  S ubytováním jsme naprosto spokojeni, je pěkné a na úrovni, máme vše, co potřebujeme.

 

Večer děláme pochopitelně plán na příští den. Nakonec padá volba na nedalekou lokalitu u městečka Petten, kde by měly být k vidění husy všech druhů, které v Holandsku zimují. Určitě zavítáme na mořské pobřeží a chceme se podívat do přístavu v Den Helderu. Jednak by zde mohly být k vidění zajímavé ptačí druhy a také si chceme na vlastní oči ověřit, jak to funguje s trajektem na ostrov Texel.

 

Poté už vyhlašujeme večerku, protože za sebou máte jednu noc,  téměř beze spánku a nějakých 1300 km cesty.

Jak jsme naplánovali, tak také činíme a míříme na lokalitu poblíž městečka Petten, vzdáleného jen 20 km od Anny Paulowny.  Jedná se oblast pastvin a polí, která je pochopitelně hustě protkána sítí vodních kanálů a cest.  Od moře dělí tuto lokalitu jen vysoká umělá hráz a silnice. Hned za posledními staveními obce se popásají velká hejna hus velkých (Anser anser) a běločelých (Anser albifrons). Vjíždíme na úzké asfaltové cesty mezi pastvinami a poli. K mému překvapení mají i tyto v podstatě polní cesty své názvy.  Hned na počátku upoutává naši pozornost nevelká volní plocha hned vedle cesty.

 

V mělké vodě zde postává asi stohlavé hejno kolih velkých (Numenius arquata), těch jsou však na pastvinách všude okolo další stovky.  Z bahňáků  zde nacházíme 16 jespáků obecných (Calidris alpina), po jednom vodouše tmavého (Tringa erythropus),  břehouše černoocasého (Limosa limosa), dále dva vodouše rudonohé (Tringa totanus) a tři tenkozobce opačné (Recurvirostra avoseta). Čejek chocholatých (Vanellus vanellus) jsou všude v okolí řádově tisíce a ústřičníků velkých (Haematopus ostralegus) minimálně stovky.    Nejpočetnějším druhem kachny je zde hvízdák euroasijský (Anas penelope), jejichž počet odhadujeme na 1500.  Na hladině ještě nacházíme čtyři lžičáky pestré (Anas clypeata), osm husic liščích (Tadorna tadorna) a patnáct morčáků bílých (Mergus albellus).

 

Poté již míříme mezi pastviny a začínáme se věnovat husám a berneškám. Najít mezi nimi husy malé a krátkozobé není žádná legrace. Nakonec Petr přece jen hlásí husu malou (Anser erythropus), po chvíli nalézáme další dvě.  Jak je mým zvykem, opět pátrám binokulárem na jiné straně, než  ostatní a na mušku si beru skupinku bernešek tmavých (Branta bernicla). Na první pohled jsou nápadné rozdíly ve zbarvení u několika ptáků. Zatímco jedna berneška  má prakticky úplně černé břicho, další dvě jsou naspodu velice světlé. Upozorňuji ostatní  a začínáme bernešky studovat podrobně. Výsledkem je  závěr, že tmavý exemplář  je ukázkový poddruh nigricans ze Severní Ameriky, dva světlí ptáci patři ke grónské subspecii hrota. Ostatní bernešky pak představují nejběžnější subspecii bernicla.

 

jespák mořský a adultní racek mořský (foto J. Vaněk)

 

 

Po prohlídce bernešek upoutávají naši pozornost nedaleké kopce, což je v Holandsku poměrně nezvyklý pohled. Rozjíždíme se k nim a cesta nás vede do městečka Camperduinen. Již tento název napovídá, že se jedná o oblast písečných dun. Ty jsou vysoké  až několik desítek metrů a na zdejší poměry vytváří zajímavý krajinný prvek. Z poměrně velké části jsou dokonce porostlé jehličnatými stromy, převážně borovicemi. Rozhodujeme se pro podrobnější průzkum a šplháme na jednu z dun. Máme představu, že bychom zde doplnili nás holandský birdlist o nějaké lesní druhy. Žádné ptáky zde však nevidíme, tak  alespoň využíváme vyhlídku na okolní krajinu a po chvíli se vracíme nazpět. Naše další cesta vede na pobřeží, kde očekáváme podstatně více života.

 

Jako prvních si všímáme racků, nejvíce  pozornosti věnujeme rackům mořským (Larus marinus). Jsou zde k vidění ptáci všech věkových kategorií. Při podrobnější prohlídce pobřeží  nalézáme desítky jespáků písečných (Calidris alba), asi deset jespáků obecných (Calidris alpina), kulíky písečné (Charadrius hiaticula), vodouše rudonohé (Tringa totanus), kameňáčky pestré (Arenaria interpres), kolihy velké (Numenius arquata) a nezbytné ústřičníky (Haematopus ostralegus).  Na hladině objevujeme čírky obecné (Anas crecca), potápky roháče (Podiceps cristatus) a jednu potáplici malou (Gavia stellata). Když šplhám na hráz, abych se rozhlédl po okolí, nalézám zde hejnko sedmi sněhulí severních (Plectrophenax nivalis).

 

Po seznámení s pobřežím se rozhodujeme pro návštěvu přístavu v Den Helderu a vyrážíme zpět přes Petten. Na okraji městečka nám to však ještě nedá a zastavujeme u velkého hejna hus velkých a běločelých.  Říkáme si, že je nejvyšší čas na nějakou husu krátkozobou (Anser brachyrhynchus).

 

Petr, který z nás všech má nejkratší ornitologickou praxi,  nás nakonec  žádá, abychom mu popsali, jak husu krátkozobou nejlépe pozná. Bereme na pomoc Svenssona a provádíme instruktáž.  Petr chápavě přikyvuje a  knihu odkládá se slovy : „Dejte mi pět minut !“ Asi po třech minutách odstupuje od stativáku se slovy : „Tamhle ji máte !“ Ani mě to nepřekvapuje,  vím, že Petr má výborný postřeh a pátrací talent.  Lojza s poněkud skeptickým výrazem přistupuje k Petrovu stativáku a poté  trochu neochotně připouští, že Petr slíbenou husu skutečně našel. Pouze k tomu dodává něco v tom smyslu, že k tomuto místu se při prohlídce ještě nedostal, což necháváme bez komentáře.    Poblíž  první husy krátkozobé nalézáme  ještě jednu  stejného druhu. Husy nejsou sice nejblíže, ale pokoušíme se o fotografickou dokumentaci, která nakonec nedopadá zase tak špatně.

 

Povzbuzeni úspěchem, míříme do Den Helderu.  Nacházíme přístav a parkujeme na parkovišti u trajektu. Nedočkavě vylézáme na hráz a rozhlížíme se po pobřeží. Jako první se tentokrát ozývá Láďa a hlásí jespáka mořského (Calidris maritima), sedícího na kamenné hrázi. Nakonec nalézáme i další jespáky mořské, celkem jich napočítáme na poměrně krátkém úseku u přístavu osmnáct. Ptáci buď odpočívají, nebo se hbitě pohybují po balvanech a hledají potravu.  Naše čtveřice se rozptyluje po pobřeží a každý se snažíme získat co nejlepší záběry toho pro nás mimořádného druhu bahňáka. Vzhledem k přítomnosti jespáků mořských věnujeme jen okrajovou pozornost kameňáčkům  a ústřičníkům.  Lojzovi došly po chvíli ve fotoaparátu baterie, takže má dost času, aby se věnoval i prohlídce mořské hladiny. Když se po chvíli k němu přidáváme, ukazuje nám na hladině šest morčáků prostředních (Mergus serrator) a patnáct kajek mořských (Somateria mollissima). Ve společnosti racků stříbřitých (Larus argentatus) zde poletuje i jeden dospělý racek žlutonohý (Larus fuscus). Krátce před odchodem k autu si všímám zpěvného ptáka, který vyletěl odněkud zpoza balvanů a míří přes vodní hladinu  na vzdálené přístavní molo. Tam přistál mezi kameny, ale bohužel na toto místo nemáme přístup.  Máme podezření na lindušku skalní (Anthus petrosus), Lojza ji dokonce několikrát zahlédne mezi balvany, ale vzdálenost je příliš veliká a navíc pozorování ztěžuje silný vítr. Za těchto okolností zůstává jen u podezření a doufáme, že tento druh ještě během svého pobytu potkáme.

 

Je odpoledne, takže pomalu začínáme pomýšlet na návrat. Cestou však děláme ještě jednu zastávku. Navštěvujeme pozorovatelnu, ze které je výhled na tzv. watty (wattenmeer), což jsou ohromné plochy mořského dna, obnaženého při odlivu moře.  Na pozorovatelně zjišťujeme, že název zdejší  rezervace je Balgzand. Pozorování lze bohužel provádět jen z pozorovatelny, nebo od plotu, kterým je rezervace ohraničena a vzdálenost je příliš značná. Nejpočetnějším druhem, který na wattech vidíme je koliha velká, kterých jsou zde stovky. Husice liščí jsou díky svému zbarvení dobře viditelné, takže je alespoň orientačně můžeme spočítat a docházíme k počtu 600. Kromě těchto nejpočetnějších druhů nalézáme dva břehouše rudé (Limosa lapponica) a osm ostralek štíhlých (Anas acuta).

 

Pak už opravdu míříme domů, abychom jednak naplánovali příští den a také ještě trochu dohonili spánkový dluh. Při večerní poradě se rozhodujeme pro návštěvu ostrova Texel, takže se máme určitě na co těšit.

Ráno 21.2.2011 vyrážíme směrem k  přístavu v Den Helderu. Trajekt na Texel nám ujíždí před nosem, takže máme skoro hodinu čas do odjezdu dalšího. Z dlouhé chvíle fotíme alespoň racky stříbřité (Larus argentatus), kteří se promenádují kolem auta.

 

Konečně je trajekt tady, parkujeme na něm auto a už se hrneme nedočkavě na palubu. Tady s námi lomcuje silný vítr, ostatně jako téměř po celý náš pobyt v Holandsku.

 

Na mořské hladině pozorujeme především kajky mořské (Somateria mollissima), kolem lodi poletují hejna racků stříbřitých a chechtavých (Larus ridibundus).  Když se blížíme k ostrovu, objevuje se po levé straně zátoka ve které jsou i na dálku vidět hejna ptáků. Je jasné, že tato zátoka bude naší první zastávkou na ostrově.

 

Po opuštění trajektu ujedeme jen pár stovek metrů,  parkujeme dodávku a přes písečné duny míříme k zátoce Mokbaai, kterou jsme viděli z lodi. Protože je odliv, jsou zde veliké plochy obnaženého dna. Velice početně jsou zde zastoupeny husice liščí  (Tadorna tadorna), jejich počet odhadujeme na 500, asi stejný počet kolih velkých (Numenius arquata), ústřičníků velkých (Haematopus ostralegus) je také několik stovek, dále asi stovka vodoušů rudonohých (Tringa totanus), stovka jespáků obecných (Calidris alpina), asi 60 břehoušů rudých (Limosa lapponica),  50 jespáků písečných (Calidris alba) a asi 10 kulíků písečných (Charadrius hiaticula). Příliš dlouho se tady však nezdržujeme, protože ostrov je veliký a chceme stihnout co nejvíc.

 

samec kajky mořské a hejno jespáků rezavých (foto J. Vaněk)

 

 

Projíždíme  ostrovem  až na jeho severní výběžek, cestou míjíme hejna hus velkých (Anser anser) a běločelých (Anser albifrons), která nás však většinou nechávají v klidu. Z toho nás vyvádí až hejno bernešek tmavých (Branta bernicla), které se pase na pastvině nedaleko silnice. To se již nacházíme téměř na severní straně ostrova, poblíž obce De Cocksdorp. V průběhu prohlížení hejna se snažíme dobrat k nějakému počtu, což není snadné, protože bernešky střídavě přilétají a zase odlétají někam za hráz, patrně k moři. Nakonec se shodneme na počtu asi 1700. Skutečnost, že bernešky odlétají kamsi za hráz, nás přinutí zaparkovat auto a vydat se tím směrem. Šplháme na korunu hráze a rozhlížíme se k moři, kde jsou opět obnaženy ohromné plochy dna. To, co vidíme nám téměř vyráží  dech. Kam až oko dohlédne jsou ohromná hejna vodního ptactva, takže stavíme stativáky a začínáme s prohlídkou.  Moji pozornost nejprve upoutávají jespáci rezaví (Calidris canutus), kteří mě tak připomínají moji domovskou lokalitu – přehradu Rozkoš, kde jsou na podzim pravidelnými hosty.  Drobný rozdíl je však v jejich počtu. Zde jejich počet odhadujeme na minimálně 2 tisíce, což je pro nás neskutečný pohled. Dalším druhem, jehož počet rovněž odhadujeme asi na 2 tisíce ptáků, jsou břehouši rudí. Oba předchozí druhy počtem ještě převyšují  ústřičníci velcí, kterých je asi dva a půl tisíce. V poněkud menších počtech jsou ještě zastoupeny kolihy velké – asi 500 ex, jespáci obecní  – asi 400 ex,  jespáci píseční – asi 300 ex.  Protože se nacházíme mimo rezervaci,  jejíž hranice je několik set metrů dál, scházíme až na pobřeží, kde si fotografujeme hlavně jespáky rezavé, kteří tradičně neprojevují téměř žádnou plachost. Při jejich fotografování si všímáme, že někteří jsou značeni kombinacemi barevných kroužků. To nás pochopitelně vede ke snaze je zadokumentovat, což se nám nakonec daří u jednoho ptáka. Není to totiž vůbec snadné, protože ptáci se většinou brodí v mělké vodě a část kroužků je tak  skryta pod hladinou. Jen pro úplnost dodávám, že kromě výše uvedených druhů je zde přítomno asi 200 husic liščích, několik set bernešek tmavých a na hladině asi 15 kajek mořských. Krátce ještě nahlížíme do rezervace, ale druhové složení je zde prakticky totožné s tím, co jsme viděli před chvílí. Objevujeme zde alespoň přibližně třicet tuleňů, které však do birdlistu nepřipisujeme.

 

Po těchto birdwatcherských hodech pokračujeme dál a naší další zastávkou je mokřadní pánev De Slufter do které se dostáváme po překonání vysokých písečných dun. Území je hustě protkáno kanály a částečně zarostlé slanomilnou vegetací. Nejpočetnějším druhem se kterým se zde setkáváme je asi stovka kulíků zlatých (Pluvialis apricaria), pozorujeme tady i desítku kulíků bledých (Pluvialis squatarola), stejný počet jespáků obecných (Calidris alpina) a některé další,  na zdejší poměry běžné druhy.  Po předchozí zastávce nám to však připadá jako pouhý odvar. Hradbu písečných dun překonáváme ještě jenou o pár kilometrů dál o obce De Koog a jdeme se porozhlédnout k moři.  Tady náš birdlist obohacujeme o samce turpana černého (Melanitta nigra), pozorujeme dva adulty racka mořského a racka žlutonohého s tmavě šedou svrchní stranou. Patří tedy tedy k některému z poddruhů graellsii, nebo intermedius, které jsou v terénu prakticky neodlišitelné.

 

Pak už nenápadně směřujeme nazpět, ale ještě děláme jednu zastávku u zátoky Mokbaai u které jsme ráno začínali. Pásmo písečných dun odděluje zátoku od dvou vnitrozemských jezer Horspolders, která prohlížíme stativáky z vyhlídkové terasy. Na jezerech pozorujeme  několik druhů kachen, nejpočetnější jsou tradičně hvízdáci. Jejich počet odhadujeme na 1100, dále po stovce ostralek štíhlých (Anas acuta)a lžičáků pestrých (Anas clypeata). Lojza s Láďou ještě prohlížejí jezera, zatímco my s Petrem jdeme zpátky k zátoce. Náhle mě Petr upozorňuje na dva letící ptáky směřující kamsi k jezerům. Musím jej pochválit, protože to jsou dva kolpíci bílí (Platalea leucorodia), tedy další nový druh. Jsme zvědavi, jestli si jich všimnuli i naši kolegové. Nezklamali a kolpíky viděli také.  Na závěr ještě prohlížíme zátoku, ale nakonec konstatujeme, že proti ránu zde nedošlo k žádným podstatným změnám v ptačím osazenstvu,  takže  zakončujeme  dnešní výlet a naloďujeme se na trajekt, který nás odváží  zpět na pevninu.

 

Ráno 22.2. řešíme kam dnes. Po dobu našeho pobytu nás trochu mate, že jsme ještě nikde nenarazili na labutě zpěvné (Cygnus cygnus) a zejména labutě malé (Cygnus bewickii). Podle informací, kterými jsme byli vybaveni, mají být běžně k vidění na polích v blízkosti silnic. Když nejsou na polích, musí být někde na vodě, tak zní logická úvaha. Ta nás vede k nápadu, zajet se podívat na obrovské jezero IJsselmeer. Jedná se prakticky o mořskou zátoku, která je však od moře oddělena umělou hrází, takže vzniklo jezero. Po hrázi vede dálnice A7 a po ní míříme k severu. Po levé straně máme Severní moře, po pravé IJsselmeer. Během první zastávky jdeme zkontrolovat moře. Je odliv, tudíž jsou obnaženy obrovské plochy dna . Pozorujeme obvyklé druhy bahňáků, zejména nás však přivádějí k údivu jejich počty. Například ústřičníků a kolih velkých jsou zde tisíce, ale ve skutečnosti se to nedá ani spočítat. Obdobná situace je i s kachnami. Nejpočetnější jsou opět hvízdáci, po nich následují husice liščí, poláci chocholačky (Aythya fuligula)  a poláci velcí (Aythya ferina). Početní jsou i morčáci prostřední  (Mergus serrator) a morčáci bílí (Mergus albellus). Z nových druhů si připisujeme potápku žlutorohou (Podiceps auritus) a konečně objevujeme i labutě zpěvné. Labutí  jsou zde stovky, ale jsou hodně daleko a podmínky pro poozorování jsou vzhledem k silnému větru dost špatné, takže jako labutě zpěvné spolehlivě  určujeme jen 12 ptáků. Vpodstatě stejný obrázek, pokud se týká druhového složení se naskýtá i na IJsselmeer. Sjíždíme z dálnice a jedeme podél břehu jezera po okresních silnicích. Občas nahlédneme i do polí, abychom se podívali na husy a bernešky. Nejpočetněnjší jsou zde bernešky bělolící (Branta leucopsis), jejichž počet odhadujeme asi na dvacet tisíc. V řádech tisíců jsou zde i husy velké a běločelé. Opět se nám daří nalézt i jednu husu krátkozobou (Anser brachyrhynchus) a dokonce i jednu husu polní (Anser fabalis), což je na zdejší poměry asi ta nejvzácnější husa, kterou jsme v Holandsku viděli . Zimoviště hus polních leží zkrátka jinde, takže tento druh je na zdejších birdwatcherských webech uváděn jako něco mimořádného. Samozřejmě během zastávek kontrolujeme i IJsselmeer, ale situaci komplikuje fakt, že při břehu je hradba ledu, táhnoucí se daleko na jezero, takže ptáci  na hladině jsou od nás hodně vzdáleni. Z jednoho místa se snažíme labutě zkoumat co nejpodrobněji a zjišťujeme, že většina z nich – asi 210 ptáků, jsou labutě zpěvné. Někteří ptáci nám pak připadají výrazně menší, ale jednoznačný názor si nakonec dovolujeme vyslovit jen u jednoho ptáka, kde vidíme i rozsah černého zbarvení zobáku, který jednoznačně prozrazuje labuť malou. Je jich zde pravděpodobně více, ale jsme rádi i za tu jednu, kterou jsme bezpečně určili. Z výpravy za labutěmi zpěvnými a malými se nakonec vracíme s trochu rozpačitým pocitem. Oba druhy jsme sice viděli a bezpečně určili, ale přece jen tomu něco scházelo. Zkrátka, ne pokaždé je vše přesně podle  představ, ale tak už tomu u tohoto koníčku bývá.

 

Na závěr této části jedna zajímavost :  Po návratu do ČR poslal Láďa hlášení o odečtu jespáka rezavého do Holandska a již zakrátko jsme se dozvěděli jeho historii. Označen byl v Holandsku na zimovišti v lednu 2001, v dubnu 2004 odečten v Německu, v květnu 2005 v Norsku, v březnu 2006 v Holandsku a nyní v roce 2011 námi opět v Holandsku. Jeho stáří je tedy více než 10 let.

Prozatím každý den našeho pobytu v Holandsku měl svůj zlatý hřeb, někdy jich bylo  i více.  Pravdou je, že člověk nalezení takového zlatého hřebu musí často trochu napomoci. Ve středu 23.2. jsme si v navigaci označili souřadnice lokality, na které byla v tomto týdnu pozorována husa sněžní (Anser caerulescens). Ráno tedy vyrážíme do provincie Flevoland, kde se má náš cílový druh pro tento den  nacházet kdesi  u obce Herxen.

 

Navigace hlásí, že po pár desítkách metrů dojedeme do cíle a se přitom motáme po cestách mezi živými ploty v okrajových částech obce. „No tak tohle je blbost, tady to určitě nebude !“  Takto vyjadřuje svůj názor na věc Láďa. Sotva jej však stačí dopovědět, živé ploty se rozestupují a po pravé straně se mezi domy rozkládá pastvina o rozloze několika set metrů čtverečních. Navigace hlásí, že jsme dorazili do cílového místa a současně se nám naskýtá pohled na hejno několika set  hus běločelých (Anser albifrons a velkých (Anser anser). Zvedáme dalekohledy a téměř okamžitě náš zrak padá na parádní exemplář husy sněžní  tzv. modré (tmavé) morfy. Rozbalujeme stativáky a vytahujeme fotoaparáty. První snímky pořizujeme z auta, poté opatrně vylézáme ven. Husám jsme naprosto lhostejní, svůj odstup od nás považují evidentně za bezpečný. Husa sněžní se pohybuje přibližně uprostřed hejna ostatních hus, střídavě se pase a odpočívá.  Svoji pozornost jsme až do této chvíle zaměřili výhradně na tohoto jedince, teprve po chvíli se začínáme rozhlížet podrobněji po dalších husách.  Na okraji hejna,  na straně bližší k nám se pohybuje další odlišná husa, v tomto případě bílé barvy. Zatím jsme jí nevěnovali pozornost, protože jsme již zvyklí na značný počet kříženců bílé barvy,  i  hus domácích, které se zde v hejnech vyskytují. Teprve teď si lépe všímáme bílé husy a nestačíme se divit. Máme před sebou krásný exemplář adultní husy sněžní, v tomto případě je to  ukázková bílá morfa. Černé ruční letky, prostě vše, jak má být. Znovu intenzívně mačkáme spouště fotoaparátů.  Celou akci ukončuje automobil, který přijíždí po cestě na opačné straně pastviny,   ze kterého vystupuje člověk a jde vybírat poštovní schránku u cesty. Celé hejno hus mizí za hrází za kterou se tušíme řeku. Parkujeme dodávku a jdeme se podívat na hráz. Zde si u břehu všímáme menší skupinky hus velkých, kterým dělá společnost další husa sněžní. Je to celkem třetí pták, protože v tomto případě jde o subadultního jedince, zřejmě ve druhé zimě. Je bíle zbarvena, pochopitelně s černými ručními letkami, ale v opeření jsou ještě patrna některá šedá pera mladých ptáků. V tomto případě se mě daří pořídit záběr husy na vodě i dokumentační letovku, takže spokojenost je naprostá.

 

Bílá morfa adultní husy sněžní (foto J. Vaněk)

 

 

Když už jsme v provincii Flevoland,  jedeme se podívat k rezervaci Lelystad. Silnice vede po umělé hrázi, která odděluje rezervaci od moře.  Rezervace Lelystad je tvořena rozsáhlými mokřady s nekonečnými plochami rákosí. Do rezervace nahlížíme od silnice za pomoci stativáků. Kromě na zdejší poměry obvyklých druhů, zde objevujeme 12 labutí zpěvných (Cygnus cygnus), kulíky písečné (Charadrius hiaticula) a jespáky obecné (Calidris alpina), dravce zastupují moták pochop (Circus aeruginosus) a jestřáb lesní (Accipiter gentilis). Shodně konstatujeme, že jaro by zde mohlo být velice zajímavé. Prohlížíme i uměle vytvořené zálivy na moři a volné moře. Počty kachen jdou do mnoha tisíců, nejpočetnější  jsou poláci chocholačky, jejichž počet  odhadujeme asi na deset tisíc. Poté už zakončujeme další vydařený den a jedeme plánovat ten příští.

 

Náš pobyt v Holandsku rychle utíká a už se přehoupl do své druhé poloviny. Od počátku máme v plánu navštívit  ostrov Schiermonnikoog,  nejvýchodnější ze Západofríských ostrovů. Trajekty na ostrov vyplouvají z městečka Lauwersoog, které je od našeho bydliště vzdálené 130 km.  Musíme si trochu přivstat, abychom chytili první trajekt. Na tento ostrov se cestuje bez auta, takže se budeme pohybovat částečně místním autobusem a částečně pěšky, přesněji řečeno převážně pěšky.

 

Do přístavu přijíždíme s časovou rezervou, parkujeme dodávku v krytých garážích a nastupujeme na trajekt. Počasí je mírně řečeno hnusné. V noci sněžilo, moře bičuje ledový vítr, občas prší, chce to zkrátka kus opravdového nadšení, vydat se v této slotě na ostrov. Po přistání na ostrově nastupujeme do jednoho z čekajících autobusů, který nás odváží do městečka, které nese stejné jméno, jako ostrov.  Vystupujeme u infocentra, kde kupuji mapu ostrova, abychom se dostali do obrazu, kudy se máme vydat. Našimi cílovými druhy na ostrově jsou strnad severní (Calcarius lapponicus) a skřivan ouškatý (Eremophila alpestris), takže tipujeme lokality, kde bychom je mohli nalézt. Po poradě se vydáváme k severnímu pobřeží ostrova, podél kterého se táhne pásmo dun, z velké části porostlé porosty rakytníku.  Vytváříme rojnici a začínáme propátrávat terén. Po několika kilometrech nenalézáme ani jeden z cílových druhů, takže se rozhodujeme změnit prostředí a míříme do nitra ostrova na pole a pastviny. Zde sice nacházíme skřivany, ale jen polní (Alauda arvensis). V průběhu průzkumu ostrova samozřejmě zaznamenáváme  řadu dalších ptačích druhů, ale nic takového, co by nás po několikadenním pobytu v Holandsku vyvedlo z míry. Postupně se dostáváme až na jižní pobřeží ostrova, kde potkáváme místního birdwatchera. Lojza jej podrobuje výslechu, a tak se dozvídáme, že strnadů severních zde v tuto dobu moc není, ale skřivanů ouškatých se pastvinách zdržuje poměrně dost. Této informaci přizpůsobujeme svoji strategii, vytváříme rojnici na hrází oddělující moře od pastvin a polí a prohledáváme okolí.  Ptáků vidíme dost, dokonce si připisujeme i nové druhy, např. sokola stěhovavého (Falco peregrinus), sedícího na ohradníku na pastvině, ale z cílových druhů ani jeden. Zkrátka, ne každý den se všechno podaří podle představ. Já osobně si na poslední chvíli připisuji alespoň jedno mimořádné pozorování.  Na asfaltové cestě, lemující pobřeží vidím v jednu chvíli přistát nějakého zpěvného ptáka, který střídavě zalétá mezi kameny hráze a zase se objevuje na cestě. Zaměřuji na něj stativák a ejhle – linduška skalní (Anthus petrosus). Pokouším se fotografovat, ale vzdálenost je dost velká a pták neustále v pohybu. Nějaké záběry na kterých se dá vytušit pták uvedeného druhu nakonec pořizuji, ale skutečně nic moc. Na lindušku ještě upozorňuji gestikulací Lojzu, který jediný je v tu chvíli na dohled, ostatní dva kolegové jsou bohužel mimo dosah, takže mají smůlu. Tímto celkem šťastným koncem bych uzavřel popis dne na ostrově Schiermonnikoog, který v porovnáním se všemi ostatními dny v Holandsku byl asi tím nejméně vydařeným.

 

Večer  plánujeme poslední den – pátek. V sobotu chceme ráno vyrazit rovnou k domovu. Jet na noc  po celodenním pobytu v terénu se nám nezdá rozumné. Takže máme před sebou poslední den a uvažujeme co s ním. Na internetu v našem bližším okolí žádnou inspiraci nenacházíme, takže se rozhodujeme, že si zopakujeme některé osvědčené lokality v bližším okolí. Volba tak padá na přístav Den Helder , okolí Pettenu a pobřeží u Camperduinen.

 

kolpík bílý na pasrtvině a vozidlo ptačí ambulance (foto J. Vaněk)

 

 

V přístavu Den Helder nás opět očekávají jespáci mořští (Calidris maritima) – celkem jich napočítáme 13, spolu s nimi asi 30 kameňáčků pestrých (Arenaria interperes), 2 jespáci obecní (Calidris alpina) a 4 ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus). Jespáky mořské mám vyfotografované již z minula, takže se pouštím do ústřičníků, kde mě kvalitnější dokumentace dosud chybí. Na hladině ještě nacházíme 17 kajek mořských (Somateria mollissima) a pak se již přesunujeme do oblasti Camperduinen. Písečné duny tentokrát vynecháváme a jdeme se rovnou podívat na pobřeží. Tady mě nejvíc zaujme hejno asi třiceti jespáků písečných (Calidris alba). Všímám si, že minimálně jeden pták je označen barevnou kombinací kroužků, takže se snažím získat jeho dokumentaci, což se mě nakonec daří.

 

Po návratu dostáváme z Holandska rychlou odpověď, že pták byl označen 19.9.2009 v Holandsku a od té doby zde byl  již 22x kontrolován, pochopitelně pokaždé v zimních měsících.

 

Na závěr si necháváme oblast pastvin, která se nachází v podstatě mezi Camperduinen a Pettenem. Již předem je třeba říci, že zdejší lokalita opět nezklamala, právě naopak byla parádním závěrem naší expedice.

 

Již několik set metrů od Camperduinen si na pastvině všímáme tří nápadných bílých ptáků. Jsou to kolpíci bílí (Platalea leucorodia)a dokonce mě umožňují pořídit několik celkem použitelných záběrů. Samozřejmostí jsou zde stovky kolih velkých (Numenius arquata) a ústřičníků. Kromě bernešek tmavých (Branta bernicla)  a bělolících (Branta leucopsis) zde nalézáme i podivného ptáka, kterého nakonec Láďa určuje jako křížence husy velké (Anser Anser) a bernešky velké (Branta canadensis). Bez povšimnutí nemůžeme nechat ani hejno racků žlutonohých (Larus fuscus) s tmavě šedými pláštíky, které jsou známkou některého z poddruhů graellsii, nebo intermedius. To nejlepší nás však čeká opravdu až skoro na konci. Několik desítek metrů od cesty registrujeme hejno několika desítek hus. Nejprve je pozorujeme z auta a nestačíme se divit.  Jde o hejno složené výhradně z hus malých (Anse erathopus) a nakonec jich napočítáme neskutečných 74. Proč neskutečných ? Je třeba si uvědomit, že švédská reintrodukovaná populace, která zimuje v Holandsku  čítá asi 120 jedinců a ve zbytku Skandinávie hnízdí dalších 60 – 80 ptáků. Z toho vyplývá, že jsme měli před sebou téměř dvě třetiny švédské populace. Už ani nevím kdo z nás si všimnul, že některé husy jsou označeny barevnými odečítacími kroužky.  To již stojíme vedle auta u stativáků, Petr s Láďou odečítají a já zapisuji. Nakonec se nám podařilo odečíst kroužky celkem  u 13 ptáků. Jedenáct hus mělo na levé noze červený kroužek s bílým číslem, nebo písmenem, dva ptáci měli kombinaci barevných kroužků.

 

Po návratu se nám celkem rychle daří zjistit, že husy s červenými kroužky byly označeny na pelichaništi ve středním Švédsku na pobřeží Botnického zálivu. Nejzajímavější je však husa s kombinovaným žlutočerným kroužkem. Je to samice, která byla kroužkována v roce 1995 a je nejstarší známou husou malou na světě.

 

Po tomto velkolepém zakončení zahajujeme přesun  do našeho bydliště, ale ještě nás cestou zaujme zajímavý kříženec, pravděpodobně husy velké a bernešky velké. Poslední večer věnujeme rekapitulaci, při které zjišťujeme, že během svého pobytu v Holandsku pozorovala naše výprava celkem 113 ptačích druhů. Toto číslo však není příliš podstatné. Důležitější je fakt, že řada z těchto druhů byla skutečně unikátních. Všichni se shodujeme na tom, že podobnou akci bychom v budoucnu rádi zopakovali.