13.10.2019
Když někdo jede v srpnu do Řecka, konkrétně na Rhodos, tak tam jede spíš za teplým mořem, hezkým hotelem a využitím služeb all-inclusive. A nejinak to bylo i u mě a mojí přítelkyně. Jenže birdování je tak trochu diagnóza a tak jsem spolu s plavkama přibalil i dalekohled. Z Brna odlétáme 12. srpna v 5:00, takže přilétáme ještě do relativně brzkého řeckého rána a můžeme tak zdejší okolí za včasu probádat. Jsme v Kolympii, menším městečku plném hotelových komplexů a menších obchůdků. Z obou stran nás obklopují skalnaté masívy vystupující do moře, všude jsou olivové háje a mě nabádá myšlenka, že by tu i přes to obrovské horko, které tu panuje, mohl být život.
Ještě první den se v podvečír, když trochu zeslábne slunce, rozhodnu prozkoumat místní skalnaté kopečky, které se tyčí hned přes silnici za naším hotelem. Vůbec první ptáčci, kterých si všimnu, jsou zvonci zelení ozývající se kdesi ve stromech nade mnou. Pod nimi pak hledají na cestě všudypřítomní vrabci polní něco do zobáku. Ještě než překlenu první stoupačku, někde z keříku vyletí pár ťuhýků obecných. Konečně jsem nahoře, kde se mi naskýtá pohled nejen na celé městské pobřeží, ale především na obrovské olivové háje. Když sestupuji cestou níž, blíž k domům, začíná se mi všechna ta krása najednou vytrácet. Všude je totiž nehoráznej bordel! Odpadky kam se podíváš. Toho jsem si všiml už při cestě z letiště na hotel, že podél silnic je snad co půl metru samá plastová lahev, obaly od všeho možnýho, plechovky apod. Je to snad jediný nešvar jinak tak krásného ostrova. V oněch hájích jsem si myslel třeba na mandelíky, vlhy, ale nic z toho se mi nesplnilo. A tak si do rhodského birdlistu můžu ještě napsat akorát tak hojné hrdličky zahradní a vrány obecné šedé.
Druhý den už byla dovolená jak se patří. Ráno snídaně, pak moře, pak oběd a bazén, pak zase moře a večeře. Mezitím jsem ale vše důkladně prokládal pivem a drinkama cuba libre. Druhý den už jsem si o ně ani nemusel říkat. Jakmile mě Kosmas, místní barman, viděl se jen blížit, už to s širokým úsměvem a slovy "Óó mistr Cuba Libre" rovnou míchal. Jó, na to se bude vzpomínat dlouho :). I přes všechny ty vypité drinky jsem byl schopen vydat se s Aničkou na podvečerní procházku na jeden ze skalnatých útesů, který se vypínal nad místním přístavem. A u něj eviduji i prvního konipase bílého. To jsem ale ještě netušil, že mě za pár minut čeká jedno úplně první pozorování. Při stoupání po cestě na vrchol se v jednom z keříků něco mihne a odletí. Když vystoupíme nahoru, už mi to neunikne. Je to pěnice bělohrdlá. A není tu sama. Během dobré půl hodinky jich napočítám minimálně 5. Reagují na nahrávky a já můžu s blaženým pocitem pořizovat dokumentaci. Napadlo mě, že by se zde mohli vyskytovat i skalníci modří. Nakonec se mi je ani během týdne nepodařilo prokázat, i když si osobně myslím, že jsem je právě tenhle večer zahlédl kdesi pod námi. Než jsem však poskakujícího ptáčka, na kterého mě vlastně upozornila až Anička, dokázal zaměřit dalekohledem, byl fuč. Zahlédl jsem ho pouhým okem asi na 50 metrů, což s moji oční indispozicí (ne, že bych byl zas takovej slepec) rozhodně není prokazatelný důkaz. Překvapil mě taky velmi nízký počet dlouhokřídlých. Resp. viděl jsem pouze racky středomořské a to ani ne víc jak 20 ptáků. Kromě ptáků mě však fascinovali i dva druhy plazů, které jsme tu zahlédli - ještěrku tureckou a agamu hardún, neboli draka rhodského.
pěnice bělohrdlá a ještěrka turecká
Další den jsem si trochu přivstal a vyrazil na útes sám. Myslel jsem si, jak tu budu v 6.00 hod. sám. To jsem se ale šeredně spletl. Tolik nadšených běžců jsem neviděl ani v televizi, když dávali olympiádu. Snažil jsem se ale soustředit především na ptáky. Opět mi pozpěvovali pěnice bělohrdlé, ke kterým se zanedlouho přidali i první dva chocholouši obecní. To ale bylo vše, žádní skalníci ani jiní ptáci, což mě trochu zklamalo. Nicméně mi to vynahradil dechberoucí pohled na moře, který snad nikdy neomrzí. Ten den jsme ještě vyrazili na výlet do hlavního města, kde jsem ale krom holubů domácích a rorýsů obecných neshledal nic zajímavého.
Na pátek jsme měli domluvené půjčení auta. Původně domluveného seata však nahradilo trošku rozheklané suzuki. Nebyla to žádná sláva, ale přetrpět se dalo. První zastávkou bylo historické město Lindos s pozůstatky pevnosti a milionovým davem turistů. Další kroky nás vedly na Prasonisi, nejjižnější část ostrova, kde se střetávají Egejské a Středozemní moře. Cestou zpět mě donutí zastavit a vystoupit jakýsi páreček dravců kroužící nad stepí. Několikrát se objeví a zmizí zpoza stromy, ale nakonec můžu říct, že vidím opravdovou raritu. Je to páreček ostřížů jižních. Bohužel jsem fotku nestihl, i tak si tento pohled zachovám na věky! O kus dál po cestě na největší sladkovodní jezero Gadoura's Dam zastavuji podruhé. Na drátech totiž ze silnice poznávám své úplně první vlhy pestré, jeden z cílových druhů mé návštěvy na ostrově. Slunce už nepálí jenom na kůži, ale hřeje i na duši. To už jsme ale na onom jezeře, které mě však na vodní druhy poměrně zklamalo - potápka roháč (min. 20 ex.), lyska černá (cca 100 ex.), kormorán velký (10 ex.) a 1 pár čírek modrých. Cestou k němu mě ještě zastaví na drátech ťuhýk. Slunce bylo opět proti mně a tak jsem pořídil jen pár rychlých fotek, označil ho za obecného a odjel. Jaké milé překvapení bylo, když jsem si až v Česku prohlížel fotky a zjistil, že se nejedná o ťuhýka obecnýho, ale o ťuhýka menšího. Mé další zcela první pozorování. To však u jezera nebylo jediné setkání s toutou čeledí. Cestou nazpět jsem se zase poprvé setkal s ťuhýkem rudohlavým - připisuji do WP listu další nový zápis. No a při odjezdu ještě narážím na jednom z odpočívadel již dnes páté překvapení, kterým je bělořit okrový, jenž seděl na jedné z dopravních značek. Rychle jsem zastavil, ale jakmile jsem otevřel dveře (velmi pomalu a opatrně), vyplašil se a sletěl někam dolů do údolí. Klasika...
ťuhýk menší
To už ale míříme dál do Butterfly Valley, kde kromě místní rarity - roje tisíců motýlů druhu přástevník kostivalový a pár krabů rodu potamon potamios neshledám žádný zajímavý ptačí druh. Po cestě nad lesy pozoruji ještě nějaké dravce, u kterých si ale nejsem jist, zda se jedná o káňata či včelojedy a tím vlastně mé ptačí putování po Rhodosu končí. Po zbytek pobytu se už věnuji poslednímu chytání bronzu, nákupu suvenýrů a v neposlední řadé mé dr(u/a)hé polovičce.
Závěrem bych chtěl ještě dodat, jak moc mě Rhodos svou přírodou překvapil. Čekal jsem vyprahlou a vysušenou step, ale horská skaliska a jejich rozlehlé lesy mě přivedly k úžasu. Až na to horko, jsou s trochou nadsázky vysoké a hluboké jako u nás.
ťuhýk rudohlavý
