14.11.2017
Po delší časové odmlce, resp. celé září a říjen jsem již tradičně birdwatching flákal. Nevím čím to je, ale mám to tak snad nastavený každý rok. Skončí parné léto, stěhováci odlítnout do teplých krajin a mě sžírá pocit, že už není na co koukat. Opak je však pravdou. A tak mě vždycky začátek listopadu opět probudí a já chci do terénu. Zalarmuju proto Jirku Rohlenu, zda by mě nevytáhnul na Rozkoš a nezavedl za novými ptačími dobrodružstvími. Na Jirku je spoleh a tak se sházíme v neděli 12. listopadu v Šeřeči na parkingu. Teplota je pod desítkou, trochu fouká, slzí mi oči. Není čas na fňukání, jde se na ně!
Máme dnes dva hlavní cíle, ten první se nám plní již po pár metrech na děličce. Je to páreček tolik oblíbených sněhulí severních. Jeden z nejméně plachých druhů, se kterými jsem se kdy potkal. Až na našeho zahradního kosáka Evžena :). Sněhule nám pózují před nohama, občas si povyskočí na kámen, aby měl Jirka rozmanitější fotodokumentaci. Opět musíme koukat pod nohy, abychom jim nepřišlápli pírka. Kocháme se jimi několik minut. Ale nejsou jedinými zástupci ptačí říše, ke kterým se upínají naše oči, dalekohledy a objektivy. V těsné blízkosti totiž poskakují a poletují také čečetky zimní. Je to trochu ostuda, ale vidím je poprvé v životě a tak se o ně zajímám malinko víc, než o sněhule, které mám nakoukané už z předchozích let. Najednou nám pláchnou a tak se posouváme dál k poloostrůvku, kde hledáme druhý cíl naší dnešní výpravy. Vítr se ustálil a konečně přeš zaslzené oči začínám něco vidět. Nejen desítky kormoránů a racků na hrázi, ale hlavně konopky žlutozobé. Jako neposedné mršky přelétavají sem a tam, až se nakonec usadí na zemi, kde v trávě a mechu hledají něco k snědku a krmí své žaludky. Jirka se ve své typické plazivé póze snaží co nejvíce přiblížit a udělat životní fotky. Já stojím opodál, abych mu je nevyplašil a snažím se co nejpřesněji určit počet. Váhám mezi 16-17, protože je velmi obtížné počítat, když se neustále přeskakují. Podle fotek doma, mi pak Jirka potvrdil číslo 17. Jsem u vytržení, s konopkama mám tu čest teprve podruhé v životě, poprvé letos. Ještě chvíli si dáváme dostaveníčko, i za přítomnosti střízlíků obecných, a pak se rozhodneme vrátit zpět k autům. Stavíme se totiž ještě na Tuřím.
sněhule severní a čečetka zimní (foto Jirka Rohlena)
Tuří ryb. volíme z několika důvodů. Prvním je výskyt husice rezavé, která se tu prý potlouká mezi Tuřím a Závěšťákem. Dnes však není můj den, není tu! A tak jen počítáme kachny divoké, čírky obecné a hvízdáky eurasijské. Pár desítek jich tu je, mezi nimi však nic výrazně zajímavého. A tak se rozhodneme, i vzhledem k blížícímu se stmívání opustit zdejší areál a frčet do teplých domovů. Jenže něco, nebo někdo, nás ne a ne pustit domů. Jsou to káňata rousná. Konečně je vidím, můj další zcela nový druh. Jirka mě učí hlavní rozdílné znaky oproti lesním a já si vychutnávám ten blažený pocit. Napočítáme minimálně 2. U toho třetího jsme si jisti jen na 90% - byla to totiž šílená dálka. Krásně zakončujeme sobotní odpoledne, ale teď už opravdu domů ke krbu! :)
káně rousná u Tuřího rybníku (foto Jirka Rohlena)