NORSKO - země fjordů, karavanů a racků

19.6.2017

Když se mě někdy v půli prosince zeptal strejda, zda bych nechtěl spolu s ním a dvěma jeho kumpány vyjet do Norska na ryby, lebkou mě prosákl pot a vzrušení. Jasně, že chci! Nejsem sice zarytý rybář, poslední šupinu jsem držel v ruce naposled kolem 15. roku života, ale cestu do poslední skandinávské země, která mi chyběla v mém trip booku, si prostě nesmím nechat ujít, i kdybych tam měl celý týden jen sedět v autě. Spíš než tresky mi ale hlavou probíhaly myšlenky na alky, papuchalky, tereje a jim podobné. Datum odjezdu je načasován na pátek 19.5., jede se autem, už několik měsíců dopředu jsem utěšoval svoji hýždi, že ty otlačeniny vydrží!

Je tu den D. Nemohu dospat, mám cestovní horečku. Kočár mě vyzvedává brzy ráno, myslím, že někdy kolem půl páté. Ještě jednou zkontrolovat jestli mám všechno - dalekohled, foťák, Svensson.. můj Lidl stativák neberu, za prvý by mi tam byl k ničemu, za druhý se nevejde už ani do rakve přeplněného Renaultu Laguny a za třetí, nebudu tam s ním dělat ostudu. Mám všechno, jedeme pro zbytek výpravy a hurá vstříc mořskému dobrodružství. Naše cesta započívá na dálnici D11 směr Praha, poté Ústí nad Labem, kde na poslední benzínce nakupujeme naposledy zásoby za české peníze. Až doposud jsem jízdu prospal. Jaké to bylo milé překvapení, že jsme už na hranicích s naším západním sousedem z Německa. Míjíme Drážďany, Berlín, kolem Mnichova trochu zmatkujeme, ale vše se k dobrému obrátí a už už jsme kousek za Kielem na dalším hraničním přechodu do Dánska. Zde se na chvilku zdržíme, neboť jak paní celnice vidí českou SPZ, hned nás svou levačkou odkazuje na odstavné parkoviště. Co teď? Piva máme zastrkaný po celém autě v takovém množství, že bychom opili menší státní celek, strejda se nejvíce děsí, že přijde o svou kořalku. Jakožto jediný aktivně mluvící angličtinou paní celnici vysvětluji, že jedeme do Norska rybařit a že můj polovous nemá žádnou spojitost s arabským světem, že se nemají v jejich krásné zemi čeho obávat. Stojíme tam my Češi, němečtí Vietnamci a jedno auto plné cikánů. Kontrola netrvá dlouho, po vrácení pasů nás strážníce navádí zpět na vozovku, abychom do přístavu Hirtshal dorazili včas. To se nám podařilo a máme skoro 3 hodiny na to, abychom si zdejší místečko prohlédli. Jakmile vylezu z auta, na přístavních budovách spatřím první obří racky. Bohužel nejsem na ně odborník a foťák jsem si nechal v autě. Nevadí, určitě jich ještě uvidím mnoho.

To už ale poměrně vyčerpáni zasedáme v Passenger Zone na trajektu, abychom si alespoň trochu odpočinuli při čtyřhodinové plavbě. Do norského Larviku připlouváme v hluboké noci, kde opět čelíme celní kontrole a kde nám opět naskakuje husí kůže, když se pidlooký celník ptá kam jedeme, co tam jedeme dělat a co máme ve svých zavazadlech. Opět mu vysvětluji náš záměr a při otázce, zda chce opravdu otevřít rakev, na kterou poklepává, odvětí kladně v náš prospěch a pustí nás dál. Usínám. Ve 2 hod. ráno mě strejda žádá o výměnu řidičů a tak usedám do kokpitu a na dalších 200 km po norských dálnicích a místních komunikacích jsem pánem rychlosti já. Míjíme nádherné a obrovské jezero MjOsa, několik tunelů v rozmezí od 300 metrů až po 6 km, nebo olympijské městečko Lillehammer. Poté stavíme v Dombasu, posledním větším městečkem před cílem - máme to asi 80 km. Při kouřové přestávce se jdu podívat do ještě zavřených krámků se suvenýry. Při ceně na typicky pletený norský svetr se mi protočí panenky snad i duhovkou dovnitř hlavy - 5 000 Kč na naše, to je pomalu stejná cena jako za moje auto. Rychle típnu vajgla ať můžeme frčet dál. Cestu nám lemují neskutečné scenérie. Dechberoucí skalní masívy, vytáhlé kopce se sněhovou čepicí i všudypřítomné vodopády. Nestačím pohlcovat všechnu tu krásu, která se mi před očima naskýtá. Venku panuje teplé slunečné počasí, jsem v kraťasech a krátkým triku a přesto se potím - kdo by to řekl, v květnu, v Norsku, že? To už ale projíždíme podél první slané vody po naší cestě Norskem. Stavíme na jednom z odpočívadel a kocháme se krásným pohledem na jeden z mnoha zálivů, v dáli se tyčí město Molde a já poslouchám první ptačí hlasy. Někde z borovic podemnou mě v norském království vítá budníček menší. Nezdržujeme se příliš neboť paní domu nás již čeká v naší ubikaci. Jsme tu! Naší cílovou destinací je malá vesnička linoucí se podél pobřeží, která patří k městečku Vestnes, jenž je vzdáleno jen asi 2 km od nás. Dalšími blízkými obcemi jsou např. Fiksdalen nebo Tomra. Je tu naprosto báječně, fjordy na nás hledí ze všech koutů a mne probíhá myšlenka, že jsem pravděpodobně v ráji. Chce se mi umřít blahem.

jeden z tisíců kouzelných fjordů

Vítá nás majitelka zdejší rezidence, vysvětluje nám základní pokyny a rychle se ubytujeme. Hodím věci do kouta, z batohu hned vytáhnu dalekohled a foťák a jdu se rychlým tempem projít k pláži. Už z dálky vidím v malém zálivu bílé tečky, jenž tvoří několik jedinců racků. Než se však pustím do bližší determinace, zaujme mě cosi jiného. V těsné blízkosti kukátka a oka mi najednou naskočí radostná slza, neboť právě koukám na ústřičníka velkého, moje životní premiéra! V duchu si nalhávám, že pokud to půjde tímhle tempem, nebudou mi stačit kolonky pro nové druhy v mém World listu. Zprvu je vidím 4, po celý týden jich ale napočítám dohromady 8. Je to krásný pták, poletující sem a tam a vydávající téměř nezaměnitelný hlas. Jednou je vidím na mělčině, jindy zase třeba na poli, vždy ale v přítomnosti racků. Znovu podotýkám, že nejsem dobrým rackařem, ale i tak si troufám tvrdit, že zde vidím racka bouřního, mořského a bělohlavého. Pak mé oči zabrousí na vodní hladinu, kde se shromažďují jakési kachní ploutve. Po chvilkovém zápasení s odrazem slunečních paprsků konečně vidím jasnou kresbu a poznávám několik párů morčáků prostředních. S nimi se rozhodně doma nepotkávám často a tak jsem opět velmi potěšen o jaký druh jsem to zde zavadil. I morčáci mi dělají společnost po celou dobu pobytu a tak mám jedinečnou možnost je sledovat z poměrně slušné vzdálenosti. Ten den pak ještě vidím už ty méně "zajímavé" druhy jako např. straky, kosáky ob., koňadry apod. Pak přichází čas na prémiové rybaření. Eviduji první záběry a po krátkém boji tahám rybu. Jsem na loďce se strejdou, který tu už je potřetí, ale rybu, která mi visí na háčku, vidí poprvé. Treska to není, shodneme se. Tak nezbývá než si její vzhled zapamatovat a rozluštit ji až doma na internetu. Tam zjišťuji, že se jedná o pyskouna pruhovaného a že míra 44 cm, kterou měla mnou chycená ryba, je celkem raritní.

ústřičníci a samec morčáka prostředního

Další dny jsou v podstatě jako přes kopírák. Počasí se kazí, začíná foukat a pršet, tohle už jenom na mikinu rozhodně není. Jsem značně nevyspalej. Člověk tu totiž težko pozná zda je den či noc. Kdo na to není zvyklej, těžko bude usínat ve dvě ráno za jasně viditelného počasí. Ale nestěžuju si. Vždycky před vyplutím si projdu kousek placu kolem naší chatky, zajdu na pobřeží a hledím do dálky, zda nenarazím na další ptačí druhy. Druhý den výpravy je ale ošklivo a tak se mi nechce chodit nikam dál. Z kamenitého mola jen sleduji rybáky obecné a třeba přeletávající krkavce velké. No nic, jde se chytat. Moc se mi nechce. Z vody ale lovíme několik hezkých tresek, některé bereme, jiné pouštíme. Já bych nejradši pustil všechny, protože nejsem bůhvíjakým milovníkem rybiny a hlavně mě ubíjí pocit, že bych měl do živého tvora mlátit nějakou paličkou. Proto to za mě musí dělat strejda a já se raději otáčím. Nejsem cimprdlík, ale prostě se mi to nelíbí. I tak jsem donucen to několikrát udělat sám a za rámeček bych si to rozhodně nikam nedal.

já s chycenou treskou ob. a strejda znaven rybařením :D

Další den se počasí malinko umoudřilo. Pořád je zamračeno, ale aspoň neprší a není tolik vítr. Ráno vyrážíme na vodu a chytáme první šupiny. Krom všudypřítomných racků a rybáků na hladině také pozoruji více než třicetihlavé hejno hus velkých. Několik desítek metrů od nás však na mě čeká dechberoucí překvapení. Z vody se najednou na mžik sekundy vynoří menší hejno delfínů bělonosých. BOMBA! Škoda však, že jsem si je nemohl prohlédnout pořádně a na delší časový úsek. To už se ale po obědě vracíme ze zálivu zpět k chatě, abychom naplnili svý pupky obědem. K němu je zase rybí maso, každý den však s jinou omáčkou. Náš kuchař a nejstarší člen výpravy Eda je však obdivuhodný kuchař. Včerejší paprikášová omáčka vystřídala hořčičnou a musím uznat, že to byla delikatesa. Po výborném obědě beru kramle a jdu se opět projít do zátoky. Tam v trávě vyplaším páreček čejek chocholatých a najednou očima narazím na kamenitý břeh, kde pozoruju jakéhosi maličkatého ptáčka. Ostřím dalekohled a tasím foťák. Vidím totiž kulíka písečného. Ani ten není v našich končinách ničím obvyklým a tak jsem velice rád za tu příležitost, že si ho zde mohu prohlížet. Trošku se vzájemně naháníme, ale i tak jsem nakonec schopen pořídit alespoň dokumentační fotku. Z brodivých to ale není jedinej úlovek, který se mi dnes podaří zahlédnout. Kousek opodál totiž na mě huláká pisík obecný. Přebýjí totiž hlas kukačky, který je slyšet z nedalekého lesíka. Zbytek dne už zase začíná počasí zlobit a tak se sunu zpět do vyhřátého pokoje, lehnu na pohovku a studuju racky ve Svenssonovi.

kulík písečný a racek bouřní

Další den prší vydatněji. Naše rybářská výprava se proto rozhodla dnes na moře nevyjet. Já však z preventivních důvodů, kdy mi hrozily proleženiny z kanape, se rozhodnu obléct do holin a pláštěnky a vydat se do oněho nedalekého lesíka. Převážně borovicový háj je takřka pravou divočinou severského Norska. Lesy tu jsou krásné a čisté, avšak téměř mrtvé. Až na pár zpívajících budníčků tu však nic nelítá. Škoda, jdu si to vynahradit zpět k zálivu. A ještě že tak. Déšť slábne a na nebi se začíná sluníčko opět probíjet hustými a nízkími mraky. V tom najednou zahlédnu zahnutej zobák. "Ty vole, koliha." Mžourám očima v kukátkách, snažím se určit základní znaky a porovnat velikost s okolním ptactvem. Je to koliha malá, potvrdím si o pár minut později. Mám už ji od nás z Rozkoše, ale vidět ji tady, není o nic menší zážitek. Každý den nějaký špek, přemýšlím, že se sem snad odstěhuji :) Dovolí mi se na ni koukat jen pár minut a pak nadobro mizí. Sluníčko zalézá zpět mezi mraky, jakoby mi kolihu jen ozářilo, a zase se spouští lehký deštík. Kručení v břiše mi dává najevo, že je čas oběda. Zase ryba! Tolik jsem jich nesnědl za 10 let jako tady za celej týden. Už mi to neleze jen ušima, ale i kožníma pórama. Ztěží polykám poslední sousta měkkého tresčího masa. Najednou vedení expedice velí k výjezdu. Nikoliv však na rybaření, kterého mám mimochodem už taky plný zuby, ale k výletu do nedalekého městečka. Tam nakupujeme zásoby k další existenci. Já volím energiťáky, který mi už neskutečně chyběli a doplnit musím také zásobu cigaret. Člověk by nevěřil, jak "těžké" je tu nějaké koupit. V normální obchodu vám je prodají jen s přítomností nějaké evidenční kartičky, kterou jako turista samozřejmě nemám a tak jsem byl odkázán pouze na benzínovou pumpu. Tam mi je paní prodavačka naštěstí bez větších okolků prodala. V onom městečku, přestože je vcelku malé, tápeme a marně hledáme zdejší přístav. Ten nakonec najdeme, ale nic v něm podstatě není. Na moři nás jen pobaví dva mladíci, vracející se na vodním skútru ze školy. Nemohl jsem si nevšimnout, jaký jsou Norové vlastenci. Téměř u každého domu se tyčí stožár s národní vlajkou... a karavan! Těch je tu opravdu nesčetně. Každý Nor snad má karvan, nebo spíše obytný vůz, kterým vyráží na víkend po depresivním týdnu do stovek kempů, které se rozprostírají po celé zemi. Tam se pořádně vožerou a zase jedou dom.

koliha malá a racek stříbřitý

Předposlední den výpravy je jako z obrázku. Probouzí nás slunce a vítá modrá obloha. Rychle se najíme a pádíme k vodě. Na ní trávíme čas až do podvečerních hodin. Lhal bych, kdybych tvrdil, že už jsem toho neměl dost. Byl jsem rád, že už dnešní rybaření bude končit. Jsem nesmírně vděčen strejdovi a celkově naší partě, že mě sem vzali, ale když několik let vůbec nechytáte a pak to máte dělat týden v kuse, už se toho přejíte. A navíc když je to třeba 8 hodin v podstatě bez přestávky. Snažil jsem se odpočívat pohledama na zdejší majestátní fjordy, ostrůvky a poloostrůvky, na nichž sedávali racci, rybáci a ústřičníci. Navíc vše zalité příjemným slunečním svitem. Příjemným ale jen v tom momentu. Večer jsem totiž nevěřil vlastním očím, když jsem se zahlédl v zrcadle. Ksicht spálenej, že jsem mohl vylézt na tyč a vzít směnu za plápolající norskou vlajku, kde bych nahradil červenou kolóru. Šel jsem se opět projít. Tentokrát na druhou stranu, než jsem obvykle chodil. Podél pobřeží směr západ. Po zhruba kilometru chůze narážím na další nový druh týdne - kulík zlatý. Celkme tři jedinci, 2 samci a samice. Začínám se proklínat, že jsem si nevzal s sebou foťák., prej ho nebudu potřebovat, říkal jsem si. Už se příště nebudu poslouchat! Vracím se pomalu zpět, v nohách mám již tisíc mil, břicho mi opět hlásí čas k nasycení a zřejmě už bude pozdě. Nevím, furt je tu světlo, ale mobil mi ukazuje čas skoro 11 večer. Jsem doma, umýt, kouknout na německej Eurosport a spát, zítra jdem naposled cvhytat.

Ráno je zas jinak, než den předtím. Oblačno, vítr, deštík jen zřídka. Dělají se vlny, ale je to poslední den tady, nemůžeme ho proležet. A tak balíme náčiní, sedáme do loděk a jde se na tresky. Dnes musím vázat uzle na háčkách a twisterech vícekrát než kdy předtím. Jako na potvoru každou půlhodinu jeden z nás, já nebo strejda, něco urvem o dno. Loď se houpe, dělá se to nelehko. Kord když v tom nemám praxi, háčky mě učil vázat táta teprve před odjezdem a z dětskéhou rybářského kroužku už uběhlo desítky let. Nemám náladu, nedaří se, jsem už psychicky vyčerpán. Strejda se mě snaží držet nad vodou.. a to i fyzicky. Vlny s náma lámou a já už se vidím, jak budu zanedlouho plavat s treskama. Pak je líp, vítr se zmírní a vlny klesnou, i tak už se zase vidím na břehu. Aspoň že tu jsou ty racci, ty mi náladu lepší. Jsou celkem blízko, když vytáhnem rybu, přiletí k nám skoro až na dotek. Je to skvělý! To už ale k mé radosti kotvíme loďky k molu, doplňujeme projetou naftu, uklízíme kumbál a filetujeme poslední kusy mořských plodů. Další věc, kterou jsem se zde naučil - filetovat! Teda jen okrajově, spíš stahovat z kůže..brrr! Jsme doma, pomalu balíme a chystáme se na brzký ranní odjezd. Loučíme se s Tone, majitelkou, chválím ji zdejší pobyt a přírodu a slibuju jí, že se jednou určitě vrátím. Norsko mi totiž nesmírně učarovalo. Dopít poslední zásoby piv a hurá na kutě.

To už je ale ráno, plníme auto zavazadly, rybářským náčiním a tresčím masem. Čeká nás dlooooouhá cesta domů. Řídí strejda, střídám ho až kousek před Oslem až téměř k přístavu, kde na nás již čeká trajekt. Předtím však máme trochu času na to projít si přímořské městečko. Svítí sluníčko, ale na mikinu toje. O to víc mě tedy udivují místní v plavkách, jak se opalují a koupou v moři. To už ale sedáme do Passenger Zone na trajektu, chlapi spí, já nakupuji poslední suvenýry. Po několikahodinové plavbě kotvíme opět v dánském Hirtshal a míříme skrze dánské království k našim západním sousedům do Německa. Už neřídím, strejda to zvládne. Spím, koukám po okolí, spím, hrbím se, ošívám, všechno mě tlačí a škrtí. Nikdy jsem neviděl radši českou benzínku než teď. Doplníme cukry, kupujeme české noviny a míříme na posledních několik desítek kilometrů našeho putování. Bylo to krásné, fakt jo!

 VÍCE FOTEK ZDE

SEZNAM POZOROVANÝCH DRUHŮ PTÁKŮ

SEZNAM CHYCENÝCH DRUHŮ RYB