9.5.2017
Když mi Jarda z kraje března napsal maila, zda bych nechtěl jet na několikadenní trip na Šumavu, neváhal jsem ani chvíli a souhlasil. Termín výpravy byl stanoven na prodloužený velikonoční víkend. A tak se na zelený čtvrtek kolem půl páté odpolední pro mě stavují ve složení Jarda - řidič, Aleš Regner a Jirka Rohlena. Tlačím svou cestovní tašku do posledních volných míst v autě a můžeme z vesela vyrazit směr Prachatice, Volary. Po cestě vyhlížíme ptactvo za jízdy z auta a před Přeloučí nám nad hlavou přeletí např. čáp černý, což je pro mne první letošní pozorování. Na místo určení, do zrekonstruované kovárny, jenž je označována za poutní chatku ornitologů ze všech koutů republiky, dorážíme před 21. hodinou. Zde nás již čekají pánové Haber a Teplý, kteří nám budou po celou dobu výpravy dělat společnost. O chatku se ještě dělíme s kolegy z Moravy, kteří taktéž využili prodlouženého volna. Setkávám se tak např. s p. Šafránkem, jenž je velkým ptačím aktivistou i co se médií týče. Večer probíráme trasy, kam zítra vyrazíme, vybalujeme "to málo" co jsme si přivezli, dáme pár pivek a jde se spát.
Ráno je budíček stanoven na půl šestou. Někteří nedočkavci však vstávají o něco dříve. S ospalými oči se probouzím mezi posledními a spolu s ostatními se chystám na výpravu do hor. Dnes máme v plánu hřebeny hor s nejvyššími vrcholky Třístoličník (1 333 m.n.m.) a Trojmezí (1 378 m.n.m.). Ještě předtím však stavíme na polích kousek za naší ubikací, kde sledujeme jeden z cílů našeho putování. Jsou jimi tetřívci obecní. Ti k nám jsou celkem vlídní a na celé ploše napočítáme min. 4 samce. Jsou však poměrně daleko a tak vidíme spíše černé skrvny. Přesto je to zážitek jako hrom. Alespoň pro mne. Věnujeme jim několik minut a poté opět nasedáme do našich kocábek a míříme k výšinám. Vydáváme se přes německé hranice, tudy totiž vede jediná schůdná cesta. Parkujeme na rozlehlém parkovišti, kde jsme prvními návštěvníky této krásné lokality. Sotva vylezeme z auta, už k nám prozpěvují pěvušky modré - můj další nový druh. Jejich hlasy nás doprovázejí takřka po celou dobu náročné procházky. Vydáváme se na několik kilometrů dlouho cestu plnou kamenů a všemožných přírodních nástrah. Sice trochu fouká, ale jinak je teplota celkem snesitelná. A proč jsme vlastně tady? Chceme najít tetřeva hlušce. Z těchto míst jsou totiž nepravidelně hlášeni a tak pokoušíme své štěstí. Po třech hodinách hraní si na kamzíky však musíme zamáčknout slzu neboť tetřevi se nám neukázali. Nutno podotknout, že hledat hlušce je doslova jako hledat jehlu ne v kupce, ale v obrovské hromadě sena! Na zpáteční cestě nás ale potěší jiný zástupce ptačí říše. A tím není nikdo jiný, než páreček kosů horských. Mám již třetí zcela nový druh! Kosi se pohybují přesně na hranici Česka s Německem, vždy jen na pár metrů na každou stranu a tak jsem velice potěšen, že si ho mohu zapsat do svého CZ birdlistu. Končíme, nasedat, jede se dál!
Hřebeny šumavských hor a pěvuška modrá (foto J. Rohlena)
Míříme zpátky do českých lovišť, přesněji do okolních lesů u obce Stožec. Nejdřív se však posilníme obědem. Já s Jirkou volíme krkovičku a při pomyšlení na ni se nám sbíhají sliny ještě dnes. S plnými břichy šlápneme do bot a jde se do lesa. Doufáme ve výskyt datlíků tříprstých, ale ani ti nám nejsou souzeni za celou dobu našeho šumavského pobytu. Jsme tu však ještě z jednoho hlavního důvodu. Máme políčeno na uralku, nebo-li puštíka bělavého. Procházíme vyznačenými turistickými stezkami skrze lesy a marně pátráme zraky i sluchy po tomto lesními démonovi. Po pár hodinách dorazíme k jakémusi poutnímu místu, kde stojí starobylá kaplička uprostřed skal a lesů. Zde na chvíli zakotvíme, abychom svými svačinami nabrali dostatek síly na další pochod. V tom však z lesa něco zahouká. Vyskočíme jak němci ze zákrytu a špulíme uši do výšin co to jen jde. Chvíli klid a pak zase "vůhu-hu-hu". Je to on! Nebo ona?! Najednou na mžik sekundy proletí skrze stromy a usedá někde kdesi před námi. Bohužel je zde zvláště chráněná lokalita a tak nemůžeme sejít ze stezky, abychom si uralku prohlídli blíž. Těm pár jedincům, kteří jeho let nezaznamenali, musí stačit alespoň hlas. Zůstáváme tu ještě několik dalších desítek minut na čekané, ale puštík se už nijak neprojeví. Máme aspoň jistotu, že se zde pohybuje a své štěstí zkusíme ještě zítra. Po chvilce odcházíme dál vstříc lesním porostům a pátráme po dalších ideálních místech pro výskyt uralky. Kontrolujeme několik ideálních míst a porostů, ale u kapličky to bylo naposled, kdy byla o puštíkovi zmínka. Vracíme se pomalu zpět k autům, když po cestě potkáme místního profíka fotografa, p. Dudáčka, spolu s paní ze správy místního parku. Jedna skupinka se s nimi dává do hluboké konverzace a druhá (Jirka, Aleš a já) raději míříme napřed, abychom ještě stihli zvlažit jazyky Plzní v knajpě, kde jsme předtím obědvali. To už ale přichází i oni opozdilci a společně míříme na chatu, abychom povečeřeli.
Čekání na uralku (foto J. Rohlena)
Naše východočeská skupinka se po večeři ještě rozhodla vyrazit na menší vycházku do lesů za naši chatou. Pomalu se stmívá a cílíme na sluky lesní. Netrvá dlouho a jedna nad námi v korunách stromů proletí. Po celou dobu pak slyšíme ze všech možných mýtin jejich "krákání". Spozorníme i tehdy, kdy zaslechneme aktivitu sov. Někteří z nás slyší sýce rousného, jiní zas puštíka obecného. Druhého jmenovaného se nám podaří potvrdit jen pár minut po prvním houkání. Krásný samec nás doprovází ještě několik metrů cestou domů. Když už skoro vycházíme z lesa, jasně zaslechneme i volání oněho párečku sýců rousných. Jejich projevy jsou slyšet několik set metrů od lesa až na zahradu u našeho ubytování. Sluka a sýc - další nové druhy! Po vyčerpávajícím dni usedáme ve společenské místnosti ke sklenkám piva a domácí kořaly a řešíme co zítra. Nevyhneme se ani vášnivé debatě o fotografování a sem tam nějakého zvýšeného hlasu :) Po zakopání válečné sekyry se zakuklíme do spacáků a jdeme nabrat sil do dalšího brzkého rána.
Ráno je chmuravo, teplota pod 10 stupni a vypadá to i na srážku vody z nebes. Nazouváme trekingové boty, maskáče, na krky věšíme dalekohledy a jdeme do lesa ke Stožci, kde opět zkusíme štěstí na uralku. Oproti včerejšku si radikálně krátíme cestu od domu správy rezervace a míříme ke kapličce. Je tu živěji než včera (konečně se ozývají strakapoudi, sojky apod.), ale po uralce ani vidu ani slechu. Po párhodinovém pátrání nám začíná krápat a foukat. Znaveni a znechuceni se rozhodneme, že už nemá cenu tu dále pobývat. Náš trip tak zkracujeme o den. Ono číhat tu na uralku, tetřevy nebo datlíky asi opravdu nemá smysl a jen bychom ztráceli čas, nervy a energii. S lehkým zklamáním tak míříme zpět k autům a do hotelu. Tam vše pobalíme, zaplatíme a míříme pomalu domů.
Tím však naše ptačí putování zcela nekončí. Máme totiž v plánu ještě navštívit Vrbenské rybníky u Českých Budějovic - doslova ptačí ráj. Přibržďujeme na oběd a poté přímo za vodou. Ještě než však dorazíme na Vrbenské, prozkoumáváme několik zajímavých rybníků po cestě. Jedním z nejzajímavějších je vypuštěný Březovec. Na jeho bahýnku se totiž prochází jako modelka po mole, pisila čáponohá. Doprovází ji 6 břehoušů černoocasých a zástupci vodoušů - kropenatí, bahenní, šedí a rudonozí. Nad rybníkem se tyčí ve výšinách i početná kolonie volavek popelavých s desítkami hnízd. Čas nás již nemilosrdně tlačí a tak spěcháme na poslední zastávku našeho dobrodružství. Celý trip končíme na Vrbenských rybnících, kde se nám otevřela pozoruhodná podívaná. Už z auta na nás na jednom z ostrůvků svítí kolpíci bílí sedící na hnízdech, doprovázeni několika jedinci kvakošů nočních. Procházíme dál po stezkách a nevíme kam s očima dřív. Tisíce racků chechtavých poletující sem a tam, pářící se a sedící na hnízdě. Kolem nich desítky zrzohlávek rudozobých, poláků chocholaček, lysek, roháčů, lžíčáků apod. Mezi chechtavcema jsme objevili i tři racky černohlavé a 4 bělohlavé. Z kachen a hus pak ještě stojí za zmínku páreček husic liščích, jedna husice nilská nebo 3 potápky černokrké. Po zhruba dvouhodinové procházce tak se už nadobro ukládáme do vozu a valíme směr Východní Čechy. Vysedám jako první v HK, je kolem 20. hodiny. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme (tolik), už jsme tu! :)
Kolpíci bílí na Vrbenských rybnících (foto J. Rohlena)
(Úvodní foto J. Rohlena)